Pohádka o krásce a skřetovi

19. Tanec dvanácti ohňů

A tak šli. Cesta to byla neveselá, namáhavá a plná bolesti. Marghul neustále popuzeně vrčel na elfa, který se, dle jeho názoru, ploužil jak smrad a měl by si koukat máknout. Mezi zuby při tom drtil cizí slova o jejichž skutečném významu si Legolas nedělal žádné iluze a kvůli kterým byl zase jednou od srdce šťastný, že nerozumí ani slovu z Černé řeči.
"Jak daleko je vůbec ta..."
Vydechl vyčerpaně a tiše při tom zasténal.
"A kdo je to vlastně ten zatracený (což bylo to nejhrubší slovo, jaké kdy použil), pán stepi, co nás má ochránit?"
"Stezka není daleko. Měli bysme tam dojít do rána. I timhle hlemýždím tempem. Du po čuchu! Akorát, že to znamená, že musim, proti větru, takže po čuchu pudou i voni. A ucejtěj tě na celou tuhle posranou pláň!"
Houkl Marghul, který si to štrádoval pár metrů před ním.
"A Carcharoth je... Řiká se, že je synem bílý vlčice Scara-ama. A ta je zase dcerou bohyně Dha. Scara-ama měla vyjít v požehnanym věku, jako březí, z pevnosti Votar-stor, aby chránila Vlčí kmen. No a jeho otcem je prej samotnej pán Temnoty."
Elfovi na tom cosi nepasovalo. Protože jestli to byl ten Carcharoth, kterého má na mysli on...
"Není náhodou mrtvý?"
Zeptal se podezíravě. Marghul se zarazil.
"Ty ho znáš?"
"No... slyšel jsem o něm mluvit... v rodném lese...."
Odvětil Legolas váhavě.
"A cos o něm slyšel?"
Zajímal se Marghul živě.
"To je teď jedno!"
Osopil se na něj elf.
"Jak nás může ochránit, když je mrtvý?"
"Neni mrtvej, ne tak úplně"
Oponoval zase Marghul.
"Slza Bohyně Draut spálila jeho tělo. Ale jeho duch se rozprostřel nad pláněma a teď je jejich ochráncem. I běžců, který po nich cestujou. Když máš na sobě jeho znamení z krve a popela... teda já nepatřim k Vlčim lidem, ale Ulkúz patřil. Naučil mě to..."
Ale elf už neposlouchal. Překvapeně nakrčil čelo. Příběh o smrti Carcharotha největšího a nejstrašnější v Morghotových vlkodlaků samozřejmě znal. Zemřel po tom co napadl Berena s Luthien, když prchali z Angbandu, kde se jim povedlo vyjmout Silmaril z koruny temného pána. Nevěděl však pranic o jeho původu, stejně tak neměl tušení, co mají být slzy bohyně Draut. Matně si vybavil, že jméno Draut už nedávno zaslechl. Podle Marghula to má být vládkyně jakéhosi bílého ohně.
".... a tak duchové stepi jsou jeho potomci. A taky ochránci Vlčího kmene. A ty bys, ty podělanej mizero, jen tak, bez mrknutí, zabil jednoho z nich! Nemůžeš přeci všechno v okruhu pěti mil jen tak bezmyšlenkovitě oddělat! Dokážeš si vůbec představit jakou příšernou pohromu bys na nás moh přivolat? Teď ale máme ještě naději, že Carcharoth, když bude stát při nás, svede zbytek smečky na buvolí stezku..."
Nepřestával Marghul drmolit.
Pokoušeli se zrovna vystoupat na jakýsi skalnatý vršek a elfovi se šlo mimořádně špatně. Na rozdíl od Marghula po tmě tápal a klopítal. Najednou mu hůl sklouzla do průrvy mezi kameny a on se s tupým heknutím řítil k zemi. Marghul byl v tu ránu u něho.
Elf si však najednou vybavil něco zvláštního. Místo, aby se snažil vstát zeptal se ho.
"Ty... jaks to myslel, že vrrrci ucítí mě?"
"No, protože, ty jedno tupý hovado," pravil uruk a znělo to skoro přátelsky.
"Ty hladový bestie celou dobu pasou po tobě."
Elf jen nechápavě zíral a nedokázal ze sebe vypravit ani slovo.
"Co si myslíš?"
Ušklíbal se skřet a popadl nespolupracujícího elfa do náruče.
"Mý maso je jedovatý. Za to to tvý je křehký, šťavnatý, jen se rozplývá. Pochutnali by si"
Zdálo se mu to, nebo si Legolas právě všiml, jak se uruk olizuje?
"Počkej..." nešlo to elfovi pořád na rozum. "Ty chceš říct, že... že to všechno jsi udělal, aby si mě chránil?
"No jasně, ty blbče!?"
Zasmál se skřet, tentokrát už docela přátelsky a laskavě.

"Za koho si myslíš, že jsem tancoval tanec dvanácti ohňů?"