Pohádka o krásce a skřetovi

2. S každým se lze dohodnout

  Východní nebe se už pomalu barvilo doběla a nad horizontem se začínal objevovat zářící srpek ranního slunce, když podivná dvojice opustila svůj provizorní tábor.
Po celý zbytek pozdní noci i časného rána Legolas okouzleně listoval útlým svazkem a vyprávěl skřetovi, celému vyjevenému, o zmizelé říši Beleriandu a jeho nejslavnějším království jménem Doriath a jeho mocné královně Melian. O Soumračném jezeru, kde se, dle prastarých bájí, probudili k životu první elfové a u nějž měla mocná panovnice podle tohoto podivného záhadného spisku ukrýt své klenoty ještě před tím, než se po smrti svého manžela, Krále Thingolda navrátila do Valinoru.
V jeho rozbolavělé unavené hlavě to zatím divoce vířilo myšlenkami.
Je možné, říkal si v duchu, že je to opravdu tak, jak jak se zdá? Drží snad právě v rukou Melianin deník? Její vlastnoruční zápisky? Výkresy? Pokud je to pravda, jakým záhadným řízením osudu se dostaly právě k němu, princi z Temného hvozdu? Opravdu to všechno, co vidí, že není jen nějaká mrzká šalba? Klam, který ho má pouze zmást, a který se s východem slunce rozplyne, jako ranní mlha nad řekou? Ale, pokud to je pouze nějaký přelud, jak to že, vypadá tak skutečně?
"Kdes to... Odkud to máš?"
Promluvil na skřeta, nyní už o poznání krotčeji a rozpačitě k němu pozvedl zrak.
"Z Orthanku!"
Odvětil ten.
"Sebral jsem to z Šarkanovy knihovny. Po tom co..."
Zarazil se a zmlknul.
"Šarku! Bílej čaroděj. Žil v černý věži a řídil celej severovýchod."
Dodal, když si povšiml elfova nechápavého výrazu. Ten tomu ale postupně začínal přicházet na kloub.
Saruman! Táhlo mu hlavou. To nemohl být nikdo jiný, než Saruman. Saruman bílý, bývalý pán z Isengardu, který zradil svůj řád i národy západu a přidal se k nepříteli.
Jistě, přemýšlel Legolas dále, byl to velký čaroděj, ale opravdu mohl mít v držení vlastní deník samotné paní ztraceného Doriathu? Snad! Snad! A pokud je to skutečně tak, může on, dědic mirkwoodského trůnu, připustit, aby se její největší klenot, samotný náhrdelník Naughlamír dostal do pařátů této nízké bytosti? Jak jen tomu zabránit? Jak?
"Takže poklad, řikáš elfe! Naughla... něco."
Přerušil skřet tok jeho myšlenek.
"Dobře teda!"
Pokračoval.
"Právě sis zasloužil svůj mizernej život. Nenechám tě tady. Pudu hledat ten poklad. Tebe vezmu s sebou a budeš mi číst mapu. Ale jestlis mi lhal...!!!
A rukou předvedl gesto natolik výmluvné, že bylo ihned jasné jak ukrutný osud nebohého prince čeká, zklame-li urukovu důvěru.
A tak šli! Pomalu a klopotně, Legolas z jedné strany podpírán úslužným skřetem, z druhé mohutnou sukovicí, kterou pro něj jeho uchvatitel kdesi vyhrabal.
"Ta Naughlavěc"! Promluvil nakonec skřet po delším tichu.
"Co to umí?"
Legolas nechápavě nakrčil čelo.
"Je to..."
Soukal ze sebe nejistě.
"Je to největší a nejkrásnější šperk, jaký kdy trpaslíci vyrobili. Klenot nedozírné ceny..."
"No dobře!"
Přerušil ho netrpělivě skřet.
"Ale k čemu je to dobrý?"
Legolas oněměl! Neměl nejmenší tušení, jak jen vysvětlit tomuhle přízemnímu tvoru, který postrádá smysl pro jemné umění a nedokáže ocenit krásu pro ni samotnou, skutečnou cenu Naughlamíru?
Skřet si mezi tím nešťastně povzdech.
"U Velký Temnoty! Dá se to alespoň prodat."
Do elfa, jakoby v tu ránu vjel nový život. Okamžitě pochopil, že se mu právě otevřela šance nejenom získat vzácný klenot do svého držení, ale hlavně si zachránit kůži.
"Můj otec by jistě... měl zájem."
Vypravil ze sebe tiše a s krajní opatrností.
Skřet se v tu ránu celý rozzářil.
"No výborně, protekční chlapečku! Zdá se, že máme dohodu."
A jako důkaz, že to míní vážně podal elfovi svou rozložitou hrubou tlapu
"Mimochodem!"
Povídá nakonec.
"Menuju se Marghul!"