Pohádka o krásce a skřetovi

21. Oheň planoucí v mém srdci

Legolas ležel na beraní houni, která se zdála oproti dřívějšku neobvykle měkká hebká a pohodlná. Vše kolem něj bylo jakoby kalné, zastřené a ve velké dálce. Ležel tiše, pravidelně oddechoval. Najednou si povšiml, že se nad ním tyčí jakýsi temný stín a zneklidněl. Hrdlo se mu sevřelo, neblahým tušením, že se zvěd, vrrrčí špión, který je celou včerejší noc nemilosrdně stíhal, přece jenom rozhodl uhnout z buvolí stezky a dál nemilosrdně slídit v jejich stopách. Plný obav zvedl hlavu a už už by se býval pokusil o střemhlavý úprk, když tu se stín ještě více přiblížil a naklonil k němu a on si náhle uvědomil, že je to vlastně mohutné a kaštanově snědé Marghulovo tělo. Položil hlavu zpátky na houni. Všechno bylo v nejlepším pořádku. Marghul se pomalu skláněl blíž a blíž, na tváři mu hrál jízlivý úsměv, oči svítily sebevědomou uštěpačností. Elf se ani nehnul. Nakonec se uruk schýlil až tak, že se jeho rty i špička nosu téměř dotýkaly Legolasova spánku. Zhluboka nasál vzduch do svých širokých nozder a podmanivě zašeptal.
"Začínáš bejt cejtit jako normální tvor. Čímž myslím,ne, jako nějaká blbá kytka! Ale jako ty!"
Pak se mu zpříma zahleděl do očí a začal se rošťácky křenit. Jeho tvář byla tak blízko, až se z toho elfovi rozbušilo srdce. Se zatajeným dechem sledoval, jak si Marghul smyslně olíznul horní ret.
"Marghule..."
Vysoukal ze sebe, celý rozechvělý. A ten se zjevně rozhodl, že mu odpoví.
"No, tak, na co čekáš? Udělej to!"
Šepotal stejně dráždivým koketním tónem, jako prve a znovu se sklonil k elfově ušnímu lalůčku.
"Víš přeci, že to chceš! Moc potom toužíš."
"Toužím..."
Hlesl elf, celý zmámený. Zvedl ruce a sevřel jimi Marghulova ramena, tak opatrně a zlehýnka, jakoby snad byla z broušeného skla a on se bál, že když přitlačí přes míru, rozmáčkne je. Zvolna a jemně, je přitahoval k sobě a upřeně pozoroval Marghulovy rty, které byly každým okamžikem blíže těm jeho, až nakonec zavřel oči a blaženě si vychutnával, jak spolu splývají. Marghulův dotyk byl horký a tak opojně hebký, až samým překvapením vydechl a aniž si pořádně uvědomil co dělá, pootevřel ústa. Skřetův jazyk se okamžitě s bojovnou prudkostí vedral dovnitř a ten elfův mu přeochotně a bez nejmenšího váhání vyšel vstříc. Jeho ruce se mezi tím ovinuly kolem skřetových paží a zad a pevně ho sevřely, takže na jeho útlém těle vzápětí spočinula Marghulova mohutná váha. Elf se k němu tiskl, jakoby na tom závisel jeho život a nepřestával ho líbat. Každý jeho výdech teď vyšel z jeho hrdla jako vášnivý ston.
Najednou z ničeho nic se vzduch kolem nich začal projasňovat a podivná, neurčitě šedá mlha, která je ještě před chvilkou obklopovala se zvedla. A oni dva už neleželi, ale stáli. Elf se překvapeně rozhlédl okolo sebe po robustních zvrásněných kmenech stromů a paprscích jasného slunečního svitu, tu a tam se deroucích mezi jejich hustým listovím. Prohlížel si trsy vysoké trávy i koberce hustého hebkého zeleného mechu, zaposlouchal se do radostného zpěvu ptáků a v tu ránu mu to bylo jasné. Temný hvozd! Východ slunce nad Temným hvozdem. Tak proto byla taková tma! Začal mít jakýsi podivný neurčitý dojem, že jeho šaty, které měl ještě před chvílí na sobě jsou někde pryč. Napadlo ho, že by tu záhadu měl prozkoumat, ale rozmyslel si to, když zjistil že i Marghulovo oblečení kouzelně zmizelo a veškerou jeho pozornost okamžitě zaměstnala přemíra odhalené sytě hnědé matně se lesknoucí kůže. Byla to hotová hostina a on nevěděl zda se má dříve dívat, hladit, líbat, či se jen zlehka dotýkat. Slastně zavzdychal a ta barva se najednou rozlila všude kolem něj. Celý svět měl rázem nádech do hutně kaštanova a přes jeho tlumenou clonu doléhal odněkud k elfovým uším rozpustilý Marghulův smích. Legolas se zmateně rozhlížel kolem sebe, nedokázal však přijít na to, odkud ten zvuk přichází. Až jeho zrak padl na nedaleký říční proud, v němž ho spatřil rozkošnicky rozvaleného, kterak se ráchá ve vodě a spiklenecky na něj pomrkává.
"Chceš se na mě podívat? Chceš?"
Šeptal podmanivě a znělo to spíš jako konstatování, než jako otázka. Legolas jen pro pořádek pokýval hlavou.
Skřet se ještě chvíli zcela bezostyšně vystavoval jeho očím, aby se po chvíli nonšalantně zvedl a zamířil směrem k elfovi. Když Legolase opět sevřel v náručí, nebyla jeho pleť ani chladná, ani vlhká, ale stejně rozpálená, hebká a hladká, jako před chvílí. Jemně elfa nadzvihl a položil ho na měkký chladivý koberec z mechových polštářů.
"Co chceš?"
Vydechl s příslibem nepoznaných rozkoší v hlase a Legolas najednou ke svému úleku nevěděl, jak má odpovědět.
"Já... já, ty víš! Řekni, že víš, co dělat."
Koktal zaraženě a vnímal při tom, jak se mu obě tváře vybarvují do ruda. Skřet se jen tiše pochechtával a v očích se mu nezbedně roztančilo snad tisíc zářivých plamínků.
"Jsi panic!"
Škádlil ho se svou obvyklou rozverností. A elf se z rozpačitosti rozhihňal. Tuhle větu už z jeho úst jednou slyšel, tentokrát ale nezněla ani jízlivě, ani pohrdlivě. Marghul se na něj díval vřele a laskavě. Jeho rty se opět s dravou vášnivostí zmocnily těch elfových a jeho ruka se zvolna vydala na cestu přes elfova ramena, hruď a břicho, až trýznivě pomalu a jemně. Legolas vnímal hrubou kůži Marghulovy dlaně a chvěl se očekáváním. Jeho penis horký a nalitý krví jakoby netrpělivě křičel, už, už, už, jenže skřet si dával na čas. A když pak Marghulova horká zvrásněná dlaň překonala těch posledních pár palců, jeho boky samy od sebe prudce vystřelili nahoru, jakoby chtěly vyjít vstříc té úžasné záplavě slasti, která ho najednou prostoupila.
Skřet se drze zasmál a zatímco stále ještě zasypával jeho ústa krk i tváře hojnými polibky. Pevně uchopil jeho tělo a sevřel ho ve své pěsti. Legolasem se rozlila vlna dosud nepoznané rozkoše, když Marghul začal pomalu pumpovat nahoru a dolů, měl skoro pocit, že se v ní na místě utopí. Skřetovy pohyby se neustále zrychlovaly a on věděl, že stačí už jen chvilička pranepatrná chvilička, jen několik dalších něžných pohlazení a...
Zprudka otevřel oči a několikrát zmateně zamrkal. Co se to stalo, tázal se nechápavě. Ještě před chvílí byl přece v Temném hvozdu a... ale když se rozhlédl kolem sebe, spatřil jen širo širé pláně pokryté ostrými skalisky, koupající se v ostrých paprscích ranního slunce. Vedle něj ležel Marghul a tiše pochrupoval. Zahambeně odvrátil od skřeta hlavu a nechal ji s těžkopádným žuchnutím dopadnout zpět na houni.
Pro Elbereth! Byl to je sen! Nemravný, hříšný, nestoudný! Sen! A přes to se jeho zrádné tělo ještě stále, jakoby doteď spočívalo na oné měkounké podušce z mechu, chvělo přívaly smyslné vášně a dychtilo po skřetových dráždivých dotycích. Elf si s hrůzou uvědomil, že se začíná měnit. Nikdy, nikdy před tím, ani s Gimlim, nepocítil nic tak intenzivního, nic, co by ho tak pohltilo a ovládlo. Celý život nesešel s té správné cesty a stačí pár týdnů s tímhle...
Úkosem a po očku jukl na Marghula stále ještě si pokojně lebedícího po jeho boku, nevnímajícího svět kolem.
Ale copak... něco tak opojně krásného může opravdu zároveň být i tolik špatné? Vloudila se mu z ničeho nic do hlavy kacířská myšlenka a on ji rázně odehnal.
Jeho mužství stále ještě bolestně vzrušené a uvězněné v jeho příliš upnutých leginách se důrazně hlásilo o slovo. Zajel rukou dolů a rozepnul pár potřebných knoflíčků na svém poklopci. Pevně při tom sevřel víčka a rty stiskl tak, až v nich ucítil tupý svíravý příval bolesti. Snažil se příliš nemyslet na to, co dělá. Jeho vyvrcholení se rychle přibližovalo a on se zoufale snažil utlumit veškeré vzdechy i stony, které by snad mohla vyloudit jeho neposlušná ústa. Nakonec si nacpal ruku do úst a stiskl mezi zuby několik posledních článků svých prstů.
Marghul spal, jako když ho do vody hodí.

Když bylo po všem, natáhl se k němu i Legolas po chvíli usnul tvrdým poctivým bezesným spánkem.