Pohádka o krásce a skřetovi

9. Pacient, pokračování

  Jak se nakonec ukázalo, Marghul měl za to, že rána na elfově stehně si žádá důkladného vyčištění a pořádně ji vydrhnout pískem, bude ten nejlepší způsob, jak toho docílit. Ne tedy, že by Legolas měl nějaké obzvlášť hluboké znalosti o ranhojičství, nicméně jasně si vybavoval, že podobné metody se v gondorských domech uzdravování rozhodně nepoužívaly. V okamžiku, kdy se drobné krystalky písku dotkly jeho obnažené tkáně a začly ji v nemilosrdně rozdírat, nedokázal potlačit výkřik bolesti. Prudce se nadzvedl, jeho ruce bezděčně vylétly vzhůru a jaly se skřeta razantně odstrkovat na obranu proti takovému bezohlednému zacházení. Marghul však pranic nedbal na jeho sténání, pouzené protesty, dokonce ani na - na elfa - nebývale ostrý slovník. Prostě si, když bylo nejhůř klekl na Legolasovo stehno a přišpendlil ho k zemi tak, že se milý princ nebyl schopen ani hnout. S dokonale lhostejným výrazem pak pokračoval ve svém díle, jen občas prohodil něco o tom, že elfové jsou padavky a že jestli jeho milost nechce, aby se mu hnis rozlil po celym těle, tak by měl poctivě držet a nepyskovat.
Nakonec však, přes všechny peripetie, byla neblahá rána vyčištěna, vymyta, uzavřena a samozřejmě pečlivě ovázána k náležité urukově spokojenosti. Dokonce ještě, před tím než ji definitivně zakryl jemně ale důkladně zastrčil mezi stehy tenký proužek látky a k elfově nelibostí si dal záležet na tom, aby jeho koneček dosáhl až na samé dno otvoru zejícího v jeho stehně. Když na to Legolas poukázal, ostýchavě, aby opět nevzbudil skřetův hněv, odpovědí mu bylo jen popudlivé zavrčení následované výrazem, který jasně vyjadřoval: Takový trouba, jako ty, by to stejně nepochopil.
Pak ho skřet, bez dlouhých cirátů, popadl do náruče a přenesl na houni, rozloženou poblíž ohniště.
Opět sáhl do torny a vyndal z ní povědomý balíček. Legolas se při pouhém pohledu na tu zlořečenou věc otřásl odporem, neboť dobře věděl, že skrývá cosi, co by snad mohlo být sušeným masem, nebo taky něčím mnohem horším. On i jeho věznitel se jeho obsahem živili už od samého počátku jejich putování, ale původu té záhadné poživatiny nepadlo nikdy ani slovo. Elf se nikdy nezeptal. Některé věci, říkal si, je prostě lepší nevědět.
Teď mu ho ale Marghul strkal pod nos a přesvědčoval ho, že musí jíst, aby se trochu vzpamatoval a zesílil, aby se to líp hojilo a vůbec. Legolas však jen nehnutě ležel na houni, tělem mu pulsovala bolest a na čele mu vyrážel studený pot. Sotva že se na skřeta podíval. Na jídlo neměl ani pomyšlení. Na to uruk pouze ustaraně zavzdychal a zvedl se od elfova provizorního lůžka. Hned se ale zas vrátil, tentokrát s mokrým šátkem a měchem plným vody. Legolas ucítil na své tváři chladivý dotyk mokré tkaniny. To mu skřet pečlivě omýval obličej a ještě mu i nadzvedl hlavu aby se mohl napít.
"Ale jíst musíš?"
Řekl nakonec, pohlédl na jejich tenčící se zásoby a přemýšlivě se podrbal na hlavě.
Pak , jakoby se náhle rozhodl, rázně přiskočil k Legolasovi a poměrně hrubě ho převrátil na bok. Ten jenom překvapeně zalapal po dechu.
"Hele, princátko! Nic osobního!"
Vysvětloval uruk omluvně.
"Já jen, aby tě nenapadaly nějaký kraviny, až tu nebudu."
A s těmito slovy mu počal zručnými rychlými pohyby utahovat smyčku kolem obou zápěstí.
"Co to má znamenat? Kam chceš jít?"
Vyrazil ze sebe Legolas, celý poděšený.
Skřet dokončil svou práci a napřímil se.
"No, co by?"
Zašklebil se rošťácky
"Skočim si do královský spižírny a donesu ti lahodný koroptvičky, voňavý lanýže, pár uleželejch sejrů a misku vybranýho lesního ovoce. A k tomu džbán vína na zapití.
"Nad sušenym kalem se stejně furt ofrňuješ, jako kdybych ti bejval dával žvejkat sušený lejna."
"Tak, pomyslel si Legolas, teď už tu jeho mršinu si tuplem nedám."
A žaludek se mu prudce obrátil.
"Počkej!"
Vzpomněl si náhle.
"Co když..." zašeptal rozpačitě, "co když se tu objeví vrrrci?"
Marghul náhle zaváhal a po chvíli pravil s výrazem, který se elfovi ani trochu nelíbil.
"Víš co, elfíku? Budeme oba doufat, že se neobjeví!"
A v tu ránu byl pryč.
Legolas chvíli ležel sotvaže dýchal. Tělem mu pulsovala bolest, víčka se klížila únavou.
"Jsou hrubí, přízemní a nerozumějí jemné nauce o lesních bylinách a léčivé magii. To ale ještě neznamená, že ta jejich humpolácká felčařina nemůže zabírat."
Pomyslel si.
A Marghul! Rázem se mu před očima zjevil obrys mohutné urukovy postavy. Napadlo ho, že ještě nikdy nepotkal nikoho, kdo by se tak často smál. A k tomu ještě tak... zvláštně. Drze! Zpupně! Odbojně! A ještě... Nevybavil si, že by kdy mezi gondorskými vojáky slyšel podobný smích. Neměl ani tušení, jak pojmenovat to podivné něco, co z toho cizího uruckého válečníka sálalo, jak paprsky ze slunce. Možná, napadlo ho nakonec, že pro to žádné jméno ani neexistuje.
Natočil hlavu a zahleděl se směrem, kterým skřet zmizel. Představoval si ty pevné paže a široká záda jak se noří někam do hlubokého křoví. Zadumaně nakrčil čelo. Marghul byl... záhada.
Chvíli na to se mu oči definitivně zavřely a on upadl do neklidného spánku plného nočních můr.