Pohádka o krásce a skřetovi

24. Legenda o bílém ohni

Večer se pomalu, ale jistě překulil v noc a vycházející srpek couvajícího měsíce zastihl oba cestovatele choulící se k sobě na Marghulově beraní houni, nechráněné před nočním chladem ničím víc než jeho už poněkud ošuntělou dekou.
Marghul sám dávno nevěděl o světě a pravidelně oddechoval. Nenuceně rozvalený na své půli houně, jednu mohutnou paži jako vždy přehozenou přes útlé elfovo tělo a s rukou pevně sevřenou na jeho jakž takž svázaných zápěstích.
Legolas ale hleděl do tmy, oči doširoka rozevřené a spánek k němu nepřicházel. Zas a znova si v hlavě přehrával všechny ty legendy, příběhy a historky, jež mu jeho uchvatitel tak ochotně vyprávíval, včetně toho nejpodivnějšího. Příběhu o dobití a zničení Orthanku. Zatím ke všemu co Legolas dosud znal a uznával, jako historii svého vlastního, sličného národa, jakoby měl tenhle uruk svou vlastní podivně pokroucenou verzi. Hrubou a neotesanou, jako byl on sám. Jako byla celá jeho rasa! Přesto se ale překvapivě žádná z nich nezdála o nic horší, ani pochybnější než ta elfská.
Tedy, až na tu poslední!
Jak je možné, že událost, jíž byli oba dva očitými svědky, si každý z nich pamatuje tak zcela odlišně? Marghul nelhal, alespoň ne vědomě, tím si byl Legolas jistý. Tak kde je ta zrada? Dumal nad tou záhadou, jak nejusilovněji dokázal.
Říká se, napadlo ho konečně, že Bauglir, pán temnoty, měl schopnost pokřivit a znetvořit vnímání každé živé bytosti tak, že viděla svět temný a falešný, zlý a nenávistný. Tak, jakou podobu měl i v jeho vlastní zvrácené mysli. Může to být tenhle případ? Pokud je skutečně pravda, že temný pán dal skřetům něco ze sebe... Jak ovšem potom vysvětlit, že onen Marghulův příběh vyznívá o tolik pravděpodobněji, než ten jeho?

Ta hádanka mu nešla z hlavy ani druhý den, kdy se opět společně vydali na pochod, a proto se rozhodl. Cítil sice, že se zase jednou pohybuje na velmi tenkém ledě. Tušil, že si zahrává s ohněm a že cesta, po níž se chystá vydat je plná úskalí a zrádných pastí, zákeřně číhajících na nevinné naivní duše, které se nechají zlákat jejich líbezným vábením. A že vydat se po ní znamená riskovat, že už se nikdy nevrátí stejný, jako byl dřív. Ale nedokázal si pomoci. Ne, nedokázal! Nechtěl to! Někde v dáli, jakoby z hluboké minulosti mu na mysl vytanula přísná nahněvaná tvář jeho královského otce. Ne, Thranduil by nebyl schvaloval podobné bratříčkování se skřetem. Zuřil by! Legolas znal jeho chladný, tichý, jak kámen tvrdý hněv. Hněv z jehož mrazí! Byl by býval shlížel ze svého trůnu a nehnul při tom ani brvou. Nebylo by třeba aby udělal. Jen lehounce pozvednutý koutek králových úst by Legolasovi stačil napovědět, že zklamal.
Jenže Thranduil byl daleko!
A on měl den za dnem čím dál tím menší strach.
A tak se osmělil!
Bílý oheň! Slzy bohyně Draut! Mluv Marghule! Chci vědět, co to je!
A Marghul se nenechal dvakrát pobízet.

"V dávnejch dobách, na konci požehnanýho věku, došlo prej k válce mezi Temnotou a bílym světlem. Vzpomínáš si eště, jak jsem ti řikal, že ty dva se nenáviděl a milujou, pořád dokola se k sobě přibližujou a zase vzdalujou, snažej se dotknout jeden druhýho, ale nikdy se jim to nepovede? Jo? No, tak dál!
Na konci požehnanýho věku vypukla válka. Ale protože ty dva se k sobě nemohli přiblížit..."
"Počkej!"
Přerušil ho náhle elf, který se v té prapodivné historii začal ztrácet hned ze začátku.
"Proč se milují a nenávidí a proč se k sobě nemohou přiblížit? Co jim brání!
Optal se, poněkud popuzený tím, že opět něčemu nerozumí. Skřet si povzdechl a mírně protočil panenky.
"Protože," povídá, "jsou dva opačný principy. Dvě stránky téhož! Ona přestavuje světlo, on tmu. Ona je horká, on chladnej. Ona je strnulost, on pohyb. Ona je stálost, on změna. On je chaos, ona řád, on je naděje, ona jistota. On je sám život, ona znamená smrt.
Jenže na to, aby vůbec existoval svět, aby se Dha udržela dost daleko od Nuna - vybavuješ si ještě jak jsem ti vyprávěl o Dha a Nunovi - na to je potřeba obou těch principů. Jeden nemůže bez druhýho existovat, protože... no zkrátka, protože jak chceš poznat temnotu, když nemáš ani tušení, jak vypadá světlo? Proto po sobě toužej. Potřebujou se! Oba znázorňujou něco, co ten druhej nemá a bez čeho není úplnej. Jenže, kdyby se jim to povedlo a vážně se spolu jednou spoji, vyrušej se navzájem. Úplně se zničej a spolu se sebou vezmou celej svět. Jejich vzájemnej tanec, to nekonečný přibližování a vzdalování, skončí a s nim i všechno, co drží Dha i Nuna od sebe.
Už to chápeš?"
Vybafl na elfa nečekaně a ten se zmohl jen na překvapené, "ehm?"
"Dokonce se říká," pokračoval skřet naprosto bohorovně, aniž by věnoval vyjevenému údivu svého posluchače byť jen ždibec pozornosti, "že voba dva maj v sobě něco z toho druhýho. Jakože v bílym ohni je skrytá temná podstata a hluboko v Temnotě je zase něco z bílýho ohně. Draut, teda paní bílýho ohně se svý vlastní temný podstaty děsí a nenávidí ji, zatimco Madh Buzum svý bílý světlo opatruje. Pochopil totiž smysl věčnýho tance a to z něj dělá nejmocnější bytost, jaká kdy po Ardě chodila.
Marghul na chvilenku ztichl a tázavě jukl na elfa, namáhavě pochodujícího po jeho levici, ten však ani necekl, jakoby o skřetově přítomnosti neměl nejmenší tušení. Místo toho jen zamyšleně a trochu nepřítomně civěl před sebe, ztracen ve svých vlastních tajuplných a vzdálených úvahách.
Náš vypravěč se tím ovšem nenechal ani v nejmenším vyvést z rovnováhy.
"Tak kde sem to... jo, válka!"
Navázal bez zaváhání.
"První válka mezi bílym ohněm a Temnotou..."
"Počkej!"
Skočil mu do řeči Legolas, náhle jakoby procitnuvší ze snu.
"Proč spolu bojovali?"
Odpovědí mu bylo další přezíravé povzdechnutí.
"Copak jsem ti to právě nevysvětlil? Draut se bála Burzumovy moci. Bála se temnýho národa. Jenže nepřišla sama. To nemohla! A tak místo sebe vyslala svýho služebníka. Obřího démona neuvěřitelný, dosud nevídaný síly, kterej se menoval se Dru a byl vážně děsivej! Byl velikánskej a stejně bílej a průsvitnej, jako seš ty. Možná dokonce ještě víc!"
Legolas ucítil ostré palčivé bodnutí hořkosti. On, že je průsvitný? A že to dokonce má být děsivé?No, tohle?! Ale skřet už pokračoval dál.
"Tvrdí se o něm, že neměl žádnou hlavu. Jen svaly. A byl živej z nenávisti. No a tenhle Dru bušil na vrata pevnosti Votar-stor tak dlouho, dokud je nerozmlátil. Pán temnoty pak vyšel ven a pod slibem, že Dru nechá odejít zbytek jeho národa se nechal zajmout. A tak se taky stalo! Burzum byl spoutanej a odvlečenej na západ, pod trůn paní Draut.
Jenže Dru neměl ani tušení, že ho Pán temnoty přelstil. (Jak by taky moh něco tušit, když neměl hlavu, že jo? He, he!) Zatímco předstíral, že se mu vydává na milost a nemilost, podařilo se mu ukrejt zbytek pevnosti, kterej se tomu tupanovi nepovedlo zničit, za hradby bytí do vnější prázdnoty, který se Draut bojí a vyhejbá se jí, jak jen může. A tak se ta pevnost stala poslednim útočištěm všech temnejch národů. Těch smrtelnejch, i duchů, který se tam všichni shromažďujou po tom, co zakončej svou pouť tady na zemi."
Marghul se na chvíli odmlčel. Snad aby nabral síly, snad aby si v hlavě srovnal jak to bylo dál. Legolas jen zarputile pochodoval po jeho boku a ani nedutal. Uvnitř něho to ale vřelo! Uvědomoval si totiž s jistotou až bolestnou jistotou o čem že to skřet celou dobu tak náramně nenuceně hovoří.
Druhá válka Valar!
Opakoval si v duchu pořád dokola a srdce mu při tom poskakovalo vzrušením. Válka, v níž nejsilnější z Valar, Tulkas, vlastními pěstmi rozbil bránu pevnosti Utumna, v němž sídlil první Temný pán, tenkrát ještě pod jménem Melkor, a kterého pak nedlouho na to vlastnoručně přemohl a spoutal řetězem Angainorem. Nebo... že by to bylo jinak? Je vůbec možné, že by mu tenhle náhodný mordorský voják jen tak, jakoby mimochodem, odhalil strašlivé tajemství o tom, jak byli všichni včetně nejmocnějších duchů Valar i celého sličného národa hanebně oklamáni? Konec konců, nebyl snad první Temný pán známý, jako mistr přetvářky a klamu? Anebo, že by Marghul prostě lhal...?
Najednou se na něj zadíval s podezíravou ostražitostí. Ten, nic zlého netuše, jen nechápavě nakrčil čelo, až mu mezi obočím vyskočily dvě příčné vrásky.
"Co je?"
Optal se trochu zaraženě.
"Eh, já," koktal honem Legolas a jal se o překot uvažovat, jak nejlépe se vyhnout odpovědi.
"Jak... jak to bylo dál?"
Vysypal ze sebe nakonec a s úlevou si vydechl, když se skřet znovu pustil do vyprávění.
"Dál?"
Ušklíbl se!
"No, co by! Madh Burzum byl zajatej a úpěl v područí paní Draut v její Západní říši. No a teď se konečně dostáváme k tomu, kdo je Draut a jaký je její království. Teda, my mu vlastně řikáme Skator. Podle legendy je to země celá strnulá, bezútěšná, jak bez života. Nepohne se tam prej ani stéblo trávy, ani jedinej lísteček nespadne ze stromu. Všechno je tam toporný, jako vytesaný do kamene. A ty, co ji obývají, se po ní jen netečně ploužej, zbavený veškerý svobodný vůle a smyslu pro samostatnost, zatimco uprostřed toho všeho, na svým bílym trůně vysedává královna Draut, jako sám živoucí bílej oheň, nehybná a strašlivá. A všechno kolem sebe zalejvá přívalama palčivýho světla, tak silnýho, že ji nikdo nikdy ani nepohlídnul do obličeje, jak byl tou září oslněnej. A kdyby se o to přece nějakej bláhovec pokusil, sežehla by ho na popel dřív, než by se mu to bejvalo podařilo."
Elf jen zamyšleně hleděl do země, hlavou mu zazníval ten zvláštní příběh a už ho ani nepřekvapovalo, jak byl povědomý.
Ten Skator!
Přemítal!
Západní říše! V Marghulově podání to vypadá jako nějaký zpitvořený, pokřivený a naprosto nesmyslný popis Amanu. Země za západním mořem, kde, spolu s prvorozenými, tedy bytostmi jeho vlastní rasy, přebývají duchové ainur, ti, kteří se během jejího zrození podílely na formování Ardy. A již spolu s nimi už celé věky nenazvou jinak, než zemí blaženosti. A ta mocná královna, zaplavená rozžhaveným světlem, to přece musí být...
"Já ji znám!"
Skočil Marghulovi do řeči, celý rozrušený. Marghul k němu stočil zrak, opět jakoby trochu nahněvaný, že je přerušován.
"Tu vládkyni bílého ohně."
Dodal honem!
"Jenže se jmenuje Elbereth."
Upomněl se okamžitě na největší z šesti královen valier, vládnoucí vším světlem, stvořitelku hvězd.
Skřet na něj dál jen nevzrušeně hleděl.
"A není strašlivá! Naopak! Je to ta nejkrásnější žena, která kdy Ardou kráčela."
Už, už se kasal, že se pustí do boje za čest paní Elbereth, jenže Marghul se zdál k jeho snahám až obdivuhodně netečný.
"Už dávno jsem si všim, že vy, elfové, máte podivnej vkus."
Pronesl pouze a doprovodil svá slova lhostejným mávnutím ruky.
"Chceš slyšet, co bylo dál?"

A Legolas chtěl.