Pohádka o krásce a skřetovi

26. Nikdy se nepokoušejte obelhat skřeta

Druhý den ráno došlo mezi oběma cestovateli k drobné rozepři, kdy Legolas upozorňoval, jak moc už se odchýlili od mapy, zatímco Marghul trval na tom, že dle jeho čichu i přemíře stop, které objevil po pečlivém zkoumání okolního terénu, bude bezpečnější držet se původního směru. Chvíli se dohadovali jakou strategii bude lepší zvolit a elf, který si dávno přestal dávat důkladný pozor na jazyk, se snad až příliš rozohnil. Marghul najednou zaraženě ztichl. Vzápětí na to se, jen Eru ví, jaký ďas ho to popadl, začal horlivě zajímat, co přesně vlastně královnina mapa říká. Okamžitě vyštrachal z jedné z kapes své vesty útlý svazek zbarvený cihlovou červení a strčil ho elfovi pod nos. Nechal si všechno znova a důkladně ukazovat a vyptával se při tom na takové podrobnosti, až z toho elfovi šla hlava kolem. Nepřestával ho při tom probodávat podezíravým, jako ostříž pronikavým pohledem. Všechna předešlá laskavost byla náhle pryč, tón jeho řeči se změnil na úsečný a nepřátelský.
Legolas ustrnul. Dech se mu úžil a srdce začlo bít tak divoce, jako srdce zvonu bijícího na poplach, když se jal znova, tentokrát mnohem obšírněji vysvětlovat smysl mapy, stejně tak jako překládat královniny zápisky a poznámky. Vypadalo to, jakoby snad každá runa, každá čárka, každičká nepatrná kudrlinka královnina rukopisu měla být podrobena přísnému, podezíravému skřetovu zkoumání a vydat i to nejposlednější ze svých tajemství. Až nakonec, když už měl dojem, že se dozvěděl vše o co stál, Marghul knížečku s rozlíceným výrazem sklapl a uklidil zpátky na své místo
a pozvedl k němu zraky.
Legolas, celý zkoprnělý strachem, hleděl do těch tmavých hlubokých očí, ztvrdlých na kámen a očekával verdikt svého uchvatitele. Tušil už, že je zle, protože jistý jeho malinký, vlastně úplně nepatrný a dlouho zapomenutý hříšek z nedávné minulosti právě vyplul na světlo denní! A že ho to možná bude stát těžce vydobytou Marghulovu náklonnost. A téměř se trefil!
"Lhal si mi!"
Pronesl nakonec skřet mrazivě a každé jeho slovo znělo jako rána kladiva do tvrděho chladného kovu.
Legolas ani nedutal a stále jen upřeně zíral před sebe, tiše a bez hnutí, jako uhranutý.
Teď už bylo nad slunce jasnější, že Marghul si naprosto přesně a do nejmenších detailů vybavuje všechny údaje, které mu Legolas prozradil tu noc na gondorských hranicích, kdy se poprvé potkali a on byl donucen předčítat mu z ukradeného spisku psaného Quenijštinou. Možná, letělo mu hlavou, možná že si skřet mnohokrát znova a znova v duchu opakoval všechny ty drahocenné informace, kterých se mu dostalo, dokud se mu nevryly do paměti tak precizně a spolehlivě, jako jeho vlastní jméno. A že si je pamatuje mnohem lépe, než ten, který se je sám pokusil podvrhnout.
Ano, podcenil ho tenkrát hanebně a osudově. Jak moc byl pyšný, jak moc bláhový, když si myslel, že je snadné přelstít skřeta. A teď na to bez pochyby šeredně doplatí.
"Já... bál jsem se."
Vysoukal ze sebe nakonec, když bylo zřejmé, že Marghul čeká nějakou odpověď.
"Co jsem měl dělat?"
Vyprskl vzápětí, když se v něm jako vzdorná odezva v obraně před skřetovým hněvem vzedmula vlna ukřivděného vzteku.
"Co jsem měl dělat? Byl jsem jen zajatec a ty..."
Zaraženě ztichl uprostřed věty. Co vlastně chtěl říct, že pro něj Marghul tenkrát představoval? Divoké zvíře? Krutou a zmrzačenou stvůru? Protože přesně tak ho viděl ještě krátce po tom, co tak neočekávaně padl do jeho pařátů. Jak dávno se to dnes zdá! Dnes...
"Myslel jsem, že máme dohodu."
Promluvil opět uruk, stále ještě s ledovým výrazem ve tváři, nicméně už o malinko smířlivěji.
"Měl jsem strach!"
Vyštěkl opět Legolas v zoufalé snaze se obhájit.
"Doufal jsem, že třeba..."
Opět zaraženě zmlkl.
"Třeba co?"
Vyptával se Marghul uštěpačně, Legolas sklonil oči k zemi. Začínal mít pocit, že čas intrik minul. Teď je pro něj tou nejlepší volbou už jen naprostá upřímnost.
"V Ithilienu byla spousta gondorských hraničářů."
Šeptal tiše s očima stále přilepenýma k zemi.
"Doufal jsem, že nás objeví. A kdyby se ti podařilo utéct..."
"Sám bych nenašel cestu".
Dokončil Marghul s chápavým pokýváním.
"To bylo chytrý."
Chvíli bylo ticho.
"A co teď?"
Otázal se opět skřet stále s týmž ostražitým nepřátelským chladem.
"Pořád mi eště lžeš?"
Legolas zakroutil hlavou aniž by se odvážil vzhlédnout vzhůru. Připadal si jako dítě přistižené při krádeži cukroví.
Marghul se suše a nevesele zasmál nosem.
"Moh jsem to vědět! Vy elfové jste hanebná proradná sebranka.
Drtil mezi zuby a co chvíli doprovodil svá slova zlověstným vrčením.
"Muruwa vám nic neřiká! Nemáte špetku smyslu pro kmenovou sounáležitost."
Jenže to už Legolase opravdu pohněvalo. Na chvíli úplně zapomněl na své provinění a dotčeně se rozkřikl: "My? To my vyrážíme na přepady a odvlékáme zajatce jako otroky?"
Marghula to ovšem ani v nejmenším nevyvedlo z míry.
"To neděláte!"
Pohoršeně se ušklíbl.
"Protože po tom vašem řádění nezůstane nikdo živej. Sme pro vás míň, než zvěř."
Dodal tiše a jeho pohled sklouzl stranou. Elfův chvilkový pocit převahy zmizel tak rychle, jak se objevil. Najednou byl zase tím provinilým dítětem krčícím se na hanbě pod káravým dohledem přísného vychovatele. Ale aspoň na tohle znal správnou odpověď.
"Ne!"
Zavrtěl rozhodně hlavou.
"Pro mě, ne! Dávno, ne!"
A opět při tom pohlédl zpříma do skřetových očí. Pak k němu přistoupil a opatrně, jakoby netušil, zda mu to bude dovoleno, se dotkl skřetovy paže. Ten se na něj zkoumavě zahleděl.
"Taky jsem si to myslel, ale to jsme ještě nebyli kmen. Teď už je všechno jinak. Odpusť mi, že jsem k tobě nebyl upřímný, ale seběhlo se toho tolik! Ta věc z vrrrky a to všechno... Úplně mi to vypadlo z hlavy."
"Hm... " zabručel Marghul zamyšleně, "to dává smysl. Asi jo!"
A překvapeně zíral jak ho elf samou úlevou popadl do náruče a stiskl ho takovou silou, až v něm kosti zapraštěly. Rázem ho však pustil a zatvářil se rozpačitě.
"Takže, už se mě, elfe nebojíš, co?"
Prohodil pobaveně a sledoval jak Legolas horečně vrtí hlavou.
"Tak to ti teda gratuluju."
Odtušil.

"Protože já tebe jo!"