Pohádka o krásce a skřetovi

33. Díl, v němž Legolas konečně přijde o panictví, IV.

Legolas ležel jak zdřevěnělý, sotvaže se odvažoval byť jen zamrkat. Oči, jak dva korálky, do široka rozevřené a rozšířené úzkostným očekáváním, strnule upíral na Marghula, tyčícího se nad ním. Měkounká beraní houně při tom hladila jeho záda a ramena, jakoby se ho snažila konejšit, v jeho poplašené mysli nabyl však i přes to skřetův statný potemnělý obrys velikosti kolosu, strašného a nepřemožitelného ve své mohutnosti.
Stane se to! Stane se to a už se to nedá odvrátit! Znělo mu hlavou a rezonovalo celým jeho tělem. V jeho slabinách se s tím pomyšlením opět roznítil ten tolik povědomý, napůl hanobený a napůl vítaný žár, který se odtamtud, teď už jen jako líný příjemně hřejivý proud, rozléval po jeho břiše, trupu i končetinách. Jen jeho mysl jakoby stále ještě odolávala a v zoufalém pokusu ubránit poslední zbytky jeho cudnosti, snažně ulpívala na přísných zásadách dvorské morálky.
Uruk se zatím skláněl nad ním, jako jeho pravý opak. Své plné široké rty lehce pootevřeny, jejich koutek pozvednut v sebejistě vyzývavém úsměvu. Z očí, už před tím tak ohnivě jiskrných, jakoby mu právě sršely opravdické nefalšované blesky, tolik v nich plálo vášnivé smyslnosti.
Legolas nepřestával nad tím pohledem tajit dech, jen tu a tam vyděšeně polkl. Náhle, jak tak na skřeta upíral své zraky, neschopen se od něj odtrhnout, nabyl dojmu, jakoby se snad v Marghulových myšlenkách v ten okamžik proměnil z živoucího stvoření v nějaký vybraným pokrm, či vzácný opojný nápoj, jež se jeho uchvatitel právě chystá pozřít. Až na to, že ten plamen v urukových očích byl mnohem mocnější, mnohem pronikavější a mnohem náruživější, než kdy před tím spatřil.
Z ničeho nic si uvědomil, že se celý chvěje. To tajemné tělesné cosi, co se na dálku jevilo tak lákavé a žádoucí, vypadalo z blízka... děsivě. U všech valar, kdyby alespoň věděl, co se s ním Marghul chystá provádět!
Roztřeseně sledoval, jak lačné skřetovy zraky bloudí po jeho těle, jak pomalu klouzají přes hruď a břicho níž a níže až, se ostře zabodly přímo do jeho klína a jak se mu při tom na rtech roztančil ten nejvilnější, nejlascivnější úsměv, jaký si Legolas vůbec dokázal představit. Celý poplašený, zprudka vydechl.
Na mysl mu náhle vytanulo, že by se měl nějak zakrýt. Jeho pohlaví, po celá léta až ostudně zanedbáváné, si ovšem tu přemíru pozornosti, jíž se mu z čista jasna dostalo, náramně užívalo a jakoby po ničem netoužilo víc, než být vystaveno Marghulovu chlípnému pohledu. Oba dva ty orgány se v něm chvilku přetahovaly o nadvládu a elf, celý bezradný a popletený, se nakonec rozhodl dát jim za pravdu oběma.
Pevně stiskl oční víčka a nechal svá stehna, ať se samy pomalu a váhavě rozevřou. Hlavu při tom otočil stranou, jakoby doufal že se mu ji podaří kdesi schovat. Byl přesvědčen, že v příštím okamžiku musí nutně zemřít studem.
Z onoho napjatého tísnivého sevření ho vytrhl až, jak jinak, než skřetův smích. Zvonivý znělý drzý a sebejistý. Jen bez jediné stopy po své obvyklé jízlivosti, zněl až nečekaně chlácholivě.
Elf k němu překvapeně vzhlédl. Marghul se mezi tím sklonil téměř až k jeho ušnímu lalůčku, zdrsnělé hřbety jeho prstů pohladily elfovy rozpálené tváře.
"Klid!"
Šeptal konejšivým tónem.
"No, tak klid, elfíku! Nic se neděje. Všechno je v pohodě. Všechno bude dobrý."
Na Legolase působil ten tichounký, přes to stále tak hrubý chrčivý hlas, jako lék. Nechal jeho zvuk pomalu pronikat do své mysli a vnímal, jak se pod jeho vlivem pozvolna rozpouští ono zlovolné úzkostné napětí, okupující ještě před pár okamžiky celou jeho bytost.
"Moc dobře si vzpomínám, jaký to bylo, když jsem to já měl dělat poprvé."
Pokračoval skřet.
"Byl jsem k smrti vyděšenej a hambou jsem se málem propad. Ale nakonec to dopadlo skvěle. Nemáš se čeho bát."
Legolas znovu nervózně polkl, několikrát zhluboka vydechl a nutil se do klidu.
Marghul ví, co dělá! Marghulovi může věřit.
A skřet se zatím dle všeho rozhodl, že nemá smyslu nadále ztrácet čas. Sklonil se ještě o ten potřebný nepatrný kousek, aby mohl napřed políbit a pak jemně stisknout hrot elfova ucha mezi svými rty. Jeho horký jazyk se vzápětí zvídavě vydal na cestu po okraji elfova boltce. Legolas na to reagoval překvapeným zavzdycháním a jeho hlava se sama od sebe natočila bokem, aby zajistila onomu všetečnému vetřelci ještě lepší přístup. A Marghul, zjevně povzbuzen elfovou vstřícností, okamžitě využil onoho jednoznačného pozvání. Jeho lačná ústa se pomalu přesunula na odhalenou Legolasovu šíji a jeho drsná pazoura prudce vystřelila, aby vzápětí popadla protější elfovo rameno a tvrdě jej sevřela. Jeho nehty se ostře zaryly do elfovy jemné kůže a pomalu se sunuly dolů, přes paži a předloktí, kde se nakonec skřetova dlaň zmocnila té elfovy a jeho prsty se propletly se štíhlými elfovými.
Marghulovy polibky mezi tím nabyly na vášnivosti a Legolas co chvíli zasykal bolestí sice pronikavou, nikoliv však nepříjemnou, když se ostré skřetovy zuby zabořily do citlivé pokožky jeho krku. Naslouchal při tom stále hlasitějšímu a temnějšímu vrčení, jímž se opět rozezvučelo skřetovo hrdlo. Vnímal, jak se v jeho mysli pomalu ale jistě začíná rozprostírat mlžný opar omamné slasti pomalu vstřebávající vše rozumné a racionální co v ní ještě zbylo. Dech se mu zrychloval a srdce se rozbušilo o něco prudčeji. Ze rtů mu tu a tam splynulo tiché rozkošnické zasténání a on ještě pevněji sevřel skřetovu dlaň hovící si v té jeho.
Po chvíli se Marghul náhle mírně nadzvihl a s laškovným úsměvem stiskl elfův dolní ret mezi svými čelistmi. Hned na to se opět naklonil k jeho uchu a tiše zavrněl.
"Co takhle zkusit něco dalšího?"
Legolas se tázavě obrátil po směru jeho hlasu.
"Vsadim se, že ses dycky divil, k čemu máš bradavky, když jsi chlap."
Zamrkal na něj skřet spiklenecky.
"Tak já ti to teď předvedu!"
A s těmi slovy se vrhl na jeden z jeho drobných jemně narůžovělých dvorců a dychtivě se na něj přisál svými ústy, zatímco špička skřetova jazyka se jala zlehynka šťouchat do jeho hrotu.
Bylo to tak rychlé a překvapivé, že si Legolas ani nestačil uvědomit, co se vlastně děje. Jeho první zcela bezděčnou reakcí bylo zarazit Marghula a zatrhnout mu tohle bláznivé nesmyslné chování a jeho ruce už už vystřelily a popadly skřetova ramena, a byly by ho odtáhly pryč, dále od svého těla, když tu jím náhle, jako když se šíp zanoří do masa kořisti, projel příval neočekávané palčivě ostré slasti a on, namísto, aby skřeta od sebe odtrhl, zabořil své štíhlé prsty hlouběji do záhybů jeho tmavé pleti a přitiskl ho k sobě. Jeho hlava se při tom prudce zvrátila na zad a ze rtů, nyní do široka rozevřených mu splynul hlasitý ston. Jeho tělo, jakoby se rázem změnilo v pružné tělo luku, vzepjalo se do elegantního oblouku a samo vyšlo vstříc tomu nenadálému požehnání.
Jeho bradavka však tím prudkým pohybem sama vyklouzla z Marghulových úst a skřet, místo, aby po ní znovu chňapl, pozvedl hlavu a stočil ji k elfově zrůžovělé tváři. Zadíval se na něj napůl překvapeným napůl pobaveným pohledem a Legolas najednou znovu znejistěl. Snad se i trochu zastyděl za to, jak snadno a rychle ztratil vládu nad svým tělem, jenže Marghul, jakoby to ani nevnímal.
"Khach rha go!"
Zavrčel téměř sametově a spokojeně se při tom zachechtal.

"U ďasa, elfe, tohle bude eště sranda."