Pohádka o krásce a skřetovi

28. Legenda o tom, jak Marghul přišel o panictví, část druhá

  Večer se utábořili pod několika řídkými keříky, na něž náhodou narazili. Marghul vyhrabal ze země pár hlíz a trval na tom, že jsou jedlé, jen je stačí trochu podusit v popelu a opravdu, i přes nevábný vzhled chutnaly celkem lahodně.
Noční tma je našla schoulené na pod jedním z keřů, tisknoucí se k sobě pod Marghulovou dekou.
Elfovi se už, už klížily oči, když tu si upomenul na něco, co slyšel dnešního rána a co už mu téměř sešlo z mysli.
Obrátil se k Marghulovi.
"Proč se mě bojíš?" Zeptal se už pomalu klimbajícího skřeta.
Ten si jen suše odfrkl.
"Jsi elf, ne?"
Zamručel, jako by se tím vysvětlovalo vše.
"Mít tě s sebou," jal se trochu neochotně vysvětlovat, když mu došlo, že Legolas se s takto lakonickým konstatováním prostě nespokojí, "to je jako mít pod zadkem slzu bohyně Draut."
"Můžeš mi bejt úžasně užitečnej. Vykonat pro mě obrovský věci. Ale taky mě zabít, když nebudu dost opatrnej. Je to jako s těma slzama. Jen ten nejsilnější! Jen samotná Temnota dokázala unýst jejich tíhu."
Legolas náhle zapomněl, že mluvili o něm a o skřetově strachu. Nechápavě nakrčil čelo.
"Jaks to myslel, vykonat obrovské věci?"
Zeptal se zaraženě.
"Silmarilly nic takového nedokázaly. Byly to šperky. Cenné jen svou neobyčejnou krásou. Jeden z nich dokonce nosila sama královna Melian zasazený do Naughlamíru. A po ní její dcera, Lúthien.
"Cože?"
Vyštěkl skřet náhle zcela probuzený!"
"Ty slzy dokázaly rozhejbat celý skály. Rozsvítit království! A vy jste je je nechali jen tak z bůhdarma viset na krku nějaký huse?"
Na tom skřetově výkřiku bylo asi tisíc věcí, na něž by Legolas chtěl a měl správně reagovat. Předně urážka paní Lúthien Thiúviel. Pak ten nesmysl, který skřet tvrdil o zářících Fëanorových výtvorech. Jenže byl časný večer a on měl nad sebou první hvězdy, po boku Marghula a jeho mysli ze zmocňovala příjemná ospalost. Proč se tedy hádat o minulých dobách dávno zavátých pískem času? Místo toho se rozpustile zahihňal.
"Takže chceš říct, že jsem jako Silmarill? Krásný a nebezpečný?"
No, vida, dokonce i on dokáže být drzý.
Skřet si odkašlal, jakoby najednou nevěděl, co má odpovědět.
"No... krásnej, to bych zrovna... ale nejseš zase úplně... to. Vlastně seš docela... na elfa..."
Koktal rozpačitě.
Rozpačitě!
Udeřilo Legolase tak prudce, jakoby ho někdo přetáhl palicí.
Ten sebevědomý, bohorovný mordorský válečník je rozpačitý. Protože neví, jak by mu složil poklonu. Pousmál se. Začal se pomalu sklánět blíž a blíž dokud jeho čelo nenarazilo na širokou skřetovu hruď. To podivné chvění v jeho slabinách, které teď v Marghulově blízkosti téměř nepolevovalo, ještě zesílilo. Ačkoliv někde hluboko v duši si byl velmi přesně vědom, co to znamená, navenek bylo snažší předstírat, že nic nepochopil.
A Marghul neprotestoval. Jeho snědá paže se zvedla a místo toho, aby jako obvykle pevně sevřela elfova zápěstí, tak poprvé za tu dobu, co vedle sebe usínali, objala jeho ramena. Legolas blaženě zamhouřil oči.
Už dlouho se necítil tak v bezpečí.
"Nezabil bych tě!"
Stačil ještě zašeptat než se zcela propadl do říše snu.
Skřetovo zašeptání, "ani nevíš elfe, jak rád bych ti věřil" už mu znělo sotva jako pouhé zaševelení větru.