Pohádka o krásce a skřetovi

12. Legolasův první polibek

S těmi slovy popadl elfa do náručí a přes jeho chabé protesty ho odnesl na houni. Když ho uložil a pečlivě přikryl dekou, měl se k odchodu. Legolasova ruka se však náhle vymrštila a popadla skřeta za zápěstí.
"Počkej!"
Marghul se bez námitek obrátil zpět k němu a čekal, co se bude dít. Elf se však zarazil! Nevěděl co chce a neměl žádný plán. Neměl ani tušení, proč si přeje, aby uruk zůstal, byl si ale jistý, že si to přeje. Proto jen bezradně mlčel a díval se na něj. Fascinovaně, jakoby je viděl prvně, prohlížel si jeho široké tváře, plochý nos i plné masité rty. Pak jeho pohled sklouzl na skřetovu svalnatou paži i zápěstí, které stále ještě pevně svíral. Najednou, jakoby odnikud se v jeho zmámené mysli vynořila jakási vzdálená vzpomínka. Vzpomínka na horko i neklid, které se ho zmocnily, když se ho ta ruka začla dotýkat tím tolik nestoudným a nemravným způsobem. Ta vzpomínka byla tak vzdálená a zastřená, že měl pocit, jakoby se to snad stalo před rokem. Byl sice přesvědčený, že k tomu muselo dojít dřív, vlastně docela nedávno, ale rozhodl se nebrat na to zřetel. Matně si vybavoval, že něco chtěl. Něco ho zajímalo. To něco bylo stejně neřestné a nepřístojné, jako samotný skřetův čin, možná že ještě o něco víc. A on si byl nade vše jistý, že by se na něco podobného nikdy netroufl zeptat žádného elfa. Dokonce i sám před sebou by tu otázku skrýval. Co jen to, u všech valar, bylo?
Marghul stále ještě pokorně čekal, co po něm elf bude chtít, když se ten ale k ničemu neměl začal se zase sbírat, že se vrátí k ohni. Elf znovu, tentokrát pevněji sevřel jeho zápěstí.
"Jsi... jsi ženatý?"
Vyhrkl první přijatelnou věc, která ho napadla.
"Cože?"
Podivil se uruk.
"Chápu," pokýval vzápětí hlavou.
"Už je to jasný, příště dostaneš jen půlku listu."
"Tak jsi?"
Trval na svém elf. Ne, tohle sice nebylo přesně to, co chtěl vědět, ale byl to dobrý začátek.
"Ale, jó! Byl jsem!"
Zabručel skřet, jakoby manželství byla ta nejprotivnější nejotravnější věc pod sluncem.
"Jsi.... vdovec?"
Elf se zarazil a mírně znejistěl.
"Ale, néee!"
Pousmál se uruk nad elfovou naivitou.
"Vykopla mě?"
Konstatoval lakonicky.
"Cože?"
Vyrazil ze sebe šokovaný Legolas.
"Jak tě mohla... Cože tě? Co to znamená?"
Jeho obluzenému mozku pořád nedocházelo, o čem to ten skřet, u Elbereth, mluví.
"No, co by? Normálka!"
Pousmál se uruk zkormouceně.
"Byla to prudérní hádavá jedubaba."
Legolas jen nevěřícně zíral. Nedokázal si v hlavě srovnat, jak je možné, že někdo takhle mluví o své choti Alespoň v Temném hvozdu nikdy nic podobně neomaleného ani nezaslechl.
"Jedinkrát! Jen jedinkrát jsem se vyspal s její sestrou a už bylo po manželství."
Vykládal skřet dál a Legolas najednou nevěděl, čím má být pohoršen víc. Rozpadem Marghulova manželství, způsobem, jakým k tomu došlo, nebo tím, že o tom všem tak otevřeně a beze studu mluví. Jenže nakonec ho nejvíc šokovalo, že vlastně vůbec není pohoršen... Celá ta Marghulova patálie mu najednou připadala jako náramná bžunda a on se začal nezřízeně hihňat.
"Jo!"
Povzdechl si Marghul nešťastně.
"A co teprv, když mě honila nahýho po vesnici. To byl srandy kopec. Pro všechny, kdo byli zrovna doma."
Legolas ležel na houni a nepřestával se chichotat, aniž by pořádně věděl, čemu přesně se to vlastně směje. Jeho myšlenky se vlekly líně a těžkopádně, jako se po nebi vlečou oblaka v parném letním odpoledni. Ale přes to se mu nějak povedlo posbírat rozuteklé nitky ztracených úvah. Už si vzpomněl, co to chtěl vědět. Ta otázka v něm hlodala celý den a zavrtala se mu pod kůži jako tisíce drobných jehliček. A stejně tak i bodala a zraňovala a on se silou vůle donutil na ni zapomenout. Jenže teď tu náhle byla zase a už nedráždila, ale tančila s lehkostí motýla. A lechtala na jazyku a drala se neposedně ven. Věděl, že by neměl, ale... ale
Ale... jeho se přece můžu zeptat. Prolétlo mu hlavou. Vždyť je to jenom skřet. Nadechl se a...

"Už jsi někdy... byl s mužem?"
Vyrazil ze sebe tak rychle, jak to jenom dokázal a spěšně se zase odmlčel, šokován svou vlastní smělostí. Od toho okamžiku visel Marghulovi na rtech.
"Ale jo! Jasně že jo!"
Opáčil ten zcela nenuceně, jakoby se ani nejednalo o nic mimořádného.
Takže byl! Jistěže ano. Legolas ani nedýchal. Znova se pousmál. To odhalení v něm cosi probudilo. Jakýsi podivný pocit, o němž nedokázal rozhodnout zda je příjemný či nikoli. Srdce se mu prudce rozbušilo. Najednou viděl Marghula v úplně jiném světle. Někde hluboko u samých základů jeho mysli se ozvalo varovné znamení: Od těchhle skřetích nemravností raději ruce pryč! Jenže ta část jeho mozku, která nad ním obvykle přísně bděla a hlídala aby se nedostal do potíží, byla teď příliš vzdálená a znavená, než aby jejím výstrahám věnoval pozornost. To lákavé tajemné zakázané skřetí cosi bylo mnohem blíž a on o něm chtěl vědět všechno. Náhle však zjistil, že se mu v téhle oblasti až kriticky nedostává vědomostí a on že nemá sebemenší tušení jak a na co se zeptat.
"Jak... ty jsi... měl jsi... máš..."
Koktal a cítil, jak se mu do tváří hrne krev.
"Myslíš jako, ghumtug? Jo!"
Pokračoval skřet stále naprosto nezúčastněně, elf ale, jak zaslechl to cizí slovo, tak se mu čelo nechápavě svraštilo. Chvíli si dokonce myslel, že snad špatně slyší.
"Jo, vy to nevedete, co?"
Dovtípil se Marghul.
"To je... do obecný řeči se to nedá přeložit."
Jal se vysvětlovat.
"Prostě... když deš na lov, nebo do pole, tak někoho máš. Někoho blízkýho. Je to tak lepší. Řiká se tomu ghumtug."
"Aha a ty máš...?"
Vyzvídal Legolas.
"Měl jsem!"
Odvětil uruk.
Jen co to elf uslyšel, vzpomněl si na neslavný konec Marghulova manželství a trochu přitrouble se zařehtal.
"Vykopnul tě..."
Odtušil.
"Ani ne!"
Odpověděl Margul příkře a zadíval se do dáli. O očích se mu z ničeho nic objevil stín zármutku. A to se elfovi ani trochu nelíbilo. Pomyslel si, že chce ty oči veselé. Planoucí rošťáctvím a nezbedností. Troufalé a plné smělosti. A tak neuvěřitelně drzé! A že chce, aby se tyhle oči zahleděly do těch jeho. Dech se mu podivně úžil. A představa, že Margulovy myšlenky se teď potulují někde pryč, daleko od něj, u jakéhosi tajemného neznámého ghumtug, tvora bez tváře a beze jména, který je ale natolik důležitý, že dokáže odvézt urukovu pozornost, i když tu není, ho rozčilovala.
"Marghule!"
Zašeptal rozechvěle a vytrhl tím skřeta z jeho zadumání. Ten se na něj opět zadíval, vyveden trochu z míry náhlou změnou elfova chování. Legolas si toho nevšímal.
Ghumtug! Letělo mu hlavou a srdce mu při tom bušilo, jak na poplach. Tváře ho pálili až měl pocit, že celé jeho tělo je v jednom ohni. Tak Marghul se dotýkal jiného mužského těla. Skřeti tohle dělají! Je to pro ně normální!
Náhle, těžkopádně a namáhavě, si uvědomil, že by ho to mělo pohoršit. Jenže už si nevzpomněl, proč by vlastně mělo.
A Marghulova těla se dotýkal jiný muž. Pokračoval v úvahách. Jak asi? Jak asi? Vrtalo mu to hlavou a tak zkusmo položil jednu ruku na odhalené skřetovo rameno. Jeho kůže byla překvapivě horká a hebká a elfova dlaň po ní začala skoro samovolně téměř bez vědomí svého majitele lehce a opatrně kroužit. Legolas ani nedýchal. Uvědomil si, že je to poprvé, co je k někomu takhle blízko a líbilo se mu to. Celým jeho tělem se rozlévalo zvláštní teplo. Nevěděl, co to znamená, ale tušil, že to má co dělat s Marghulovou neodolatelně vábivou horkou pletí. Napadlo ho, že by jí chtěl mít víc. Přitiskl se proto k jeho zádům a svou volnou rukou se tak jako před chvílí dotkl i jeho druhého ramene.
"Hele, elfe! Co to má znamenat? Co to děláš?"
Ozval se odněkud z dáli trochu překvapený ale přesto bodrý Marghulův hlas. Elf měl jakési nejasné tušení, že se ho to týká, nechápal ale, jak. Přišlo mu na mysl, že by měl asi nějak odpovědět, ale veškerou jeho pozornost právě zaměstnávalo něco jiného. Přiblížil své oči k urukově šíji, jak jen to šlo a fascinovaně zašeptal:
"Tvoje kůže!"
"Hm...!?"
Odpověděl mu vyjevený Marghul.
"Je tak... tmavá!"
Vydechl a z ničeho nic ucítil, že se jeho rty přitiskly k záhybu mezi skřetovým krkem a ramenem. Z hrdla se mu vydral přidušený ston a jeho neposlušná ústa se sama od sebe vydala na cestu po skřetově šíjí a ramenou a zlíbala všechna místa, na která dosáhla a kterých je ještě před pouhým okamžikem dotýkaly jeho dlaně.
Slyšel, jak se Marghulův dech zrychluje, slyšel i jeho tlumený smích.
"Elfíku! To se dělá? Co to na mě zkoušíš?"
Před jeho roztouženými zraky se z ničeho nic objevila široká Marghulova tvář a zmámený elf se nedokázal soustředit na nic jiného než na to, jak moc ji chce. Zvedl paže a pevně jí sevřel ve svých dlaních. Jeho hlava se sama naklonila a jeho rty se spojily s těmi skřetovými.