Jen ty rozhoduješ o svém životě

Konec 6

“Dej mi čas na rozmyšlenou”, vysoukala jsem ze sebe a odešla jsem. Co budu dělat? Já nevím! Co se to se mnou děje? Já nevím! Kráčela jsem chodbou ponořená do svých myšlenek.” Jdi tam kam tě srdce táhne”, otcova mi zní v hlavě a nechce utichnout. Tak co srdce už se do sakra rozhodni, co chceš!

Vraceli jsme se opět za zdi všichni zraněný byli vesměs v pořádku, tak jsme byli připraveni. Vyřítili jsme se ven a během hodiny nás už vítala hradba Rose. Lidé jásali. Prý, že se báli, že se už nevrátíme. Ha! To neznáte legii! Vrátili jsme se na velitelství, kde většina z nás přespávala. Rozhodla jsem se jít rovnou do pokoje.

Přišla jsem do pokoje a sedla jsem si na postel.” Vypadáš ztrápeně”, vyklonila se Krista z palandy. Jo spí nade mnou. Mlčela jsem. Nechtěla jsem se svěřovat.” Copak se děje”, nedala si říct. Mám jí to říct? Třeba mi pomůže?” Co bys udělala, kdyby ti někdo vyznal lásku, ale ty máš ráda někoho jiného”, zamumlala jsem. Krista se začala smát.” Nesměj se, to je vážný problém”, rozčilovala jsem se. Krista se přestala smát a podívala se na mě s vážným výrazem.” Nejdřív se omluv tomu kdo se ti vyznal, že jeho city neopětuješ a pak se jdi vyznat tomu koho máš ráda”, usmála se a zase si lehla.

Druhý den jsem vyrazila za Arminem.” Ahoj Armine”, pípla jsem potichu. Jsem nervózní. Jak mu to mám říct.” Y-yumi ahoj”, usmál se blonďák. Z hluboka jsem se nadechla.” Promiň Armine, ale obavám se, že nejsem schopná tvé city opětovat”, vyhrkla jsem rychle, ať už to mám za sebou.” O-okej v p-pořádku”, vykoktal a odešel. Co je to za divný pocit? Lítost možná?

Pak jsem vyrazila za Jeanem.” Hej Jeane až budeš mít čas přijď ke stájím”, probudila jsem ho. Vím, že je to zlé, když máme den volna, ale já mu to musím říct. Odpovědí mi bylo jen zavrčení.

Stála jsem tam dalších deset minut, než tam konečně došel.” To ti to trvalo, víš, že dámu nemáš nachávat čekat”, ušklíbla jsem se.” Jestli ty si dáma tak já jsem králův syn”, zasmál se.” Dobrý den vaše veličenstvo”, ironicky jsem se poklonila.” Ach bože”, plácl se do čela.” Co si to vlastně chtěla”, přešel k tématu. Jak mám začít? Z hluboka jsem se nadechla.” Ani jeden z nás nikdy nikoho neměl”, začala jsem na úvod.” Tak jsem přemýšlela jestli bychom se nedali dohromady”, vychrlila jsem.” Vážně ses mi právě vyznala”, nestačil se divit Jean.” Pitomče”, na oko jsem se urazila. Jean se usmál.” Jasně”, dodal.” Jasně jako co”, chtěla jsem vědět na co tím reagoval.” Jasně, že se můžem dát dohromady”, usmál se a objal mě.” Pusu mi nedáš”, zaškemral. Zvedla jsem hlavu. Chytil mě za bradu a políbil mě.

Už se to blíží! Ptáte se co? To je přeci samozřejmé! Můj bratr ukončuje výcvik a po šesti letech se opět uvidíme! Mamka měla pravdu! Jsem za něj vděčná!