Jen ty rozhoduješ o svém životě

Konec 8

"Dej mi čas na rozmyšlenou", vysoukala jsem ze sebe a odešla jsem. Co budu dělat? Já nevím! Co se to se mnou děje? Já nevím! Kráčela jsem chodbou ponořená do svých myšlenek." Jdi tam kam tě srdce táhne", otcova mi zní v hlavě a nechce utichnout. Tak co srdce už se do sakra rozhodni, co chceš!

Vraceli jsme se opět za zdi všichni zraněný byli vesměs v pořádku, tak jsme byli připraveni. Vyřítili jsme se ven a během hodiny nás už vítala hradba Rose. Lidé jásali. Prý, že se báli, že se už nevrátíme. Ha! To neznáte legii! Vrátili jsme se na velitelství, kde většina z nás přespávala. Rozhodla jsem se jít rovnou do pokoje.

Přišla jsem do pokoje a sedla jsem si na postel." Vypadáš ztrápeně", vyklonila se Krista z palandy. Jo spí nade mnou. Mlčela jsem. Nechtěla jsem se svěřovat." Copak se děje", nedala si říct. Mám jí to říct? Třeba mi pomůže?" Co bys udělala, kdyby ti někdo vyznal lásku, ale ty máš ráda někoho jiného", zamumlala jsem. Krista se začala smát." Nesměj se, to je vážný problém", rozčilovala jsem se. Krista se přestala smát a podívala se na mě s vážným výrazem." Nejdřív se omluv tomu kdo se ti vyznal, že jeho city neopětuješ a pak se jdi vyznat tomu koho máš ráda", usmála se a zase si lehla.

Druhý den jsem vyrazila za Arminem." Ahoj Armine", pípla jsem potichu. Jsem nervózní. Jak mu to mám říct." Y-yumi ahoj", usmál se blonďák. Z hluboka jsem se nadechla." Promiň Armine, ale obavám se, že nejsem schopná tvé city opětovat", vyhrkla jsem rychle, ať už to mám za sebou." O-okej v p-pořádku", vykoktal a odešel. Co je to za divný pocit? Lítost možná?

Pak jsem vyrazila za Erwinem. Zaklepala jsem na dveře jeho kanceláře." Vstupte", ozvalo se a já nejistě vešla." Á Yumi moc se omlouvám, ale potřebuji si odskočit, za chvíli jsem zpět", zvedl se a odešel.

Stála jsem tam dalších deset minut, než se konečně vrátil." To ti to trvalo, víš, že dámu nemáš nachávat čekat", ušklíbla jsem se." Jestli ty si dáma tak já jsem králův syn", zasmál se." Dobrý den vaše veličenstvo", ironicky jsem se poklonila." Ach bože", plácl se do čela." Co si to vlastně chtěla", přešel k tématu. Jak mám začít? Z hluboka jsem se nadechla." Měl jsi někdy někoho", začala jsem na úvod." Proč", nechápal." Protože chci něco říct a nevím jak", vyhrkla jsem. Erwin se zasmál." Pitomče", na oko jsem se urazila." Jasně", dodal." Jasně jako co", chtěla jsem vědět na co tím reagoval." Jasně, že se můžem dát dohromady", usmál se a objal mě." Pusu mi nedáš", zaškemral. Zvedla jsem hlavu. Chytil mě za bradu a políbil mě.

Už se to blíží! Ptáte se co? To je přeci samozřejmé! Můj bratr ukončuje výcvik a po šesti letech se opět uvidíme! Mamka měla pravdu! Jsem za něj vděčná!