Tropická bouře 2 - Nový začátek ✔

3.

Heili si dávala dohromady informace. Potom, co se dozvěděla, že ona a David se nesmí vidět ani být v sebemenší blízkosti, hledala všude možně nějaké informace proč tomu tak bylo. Jenže nic nenašla. Nebylo to spravedlivé. Chtěla by ho vidět, promluvit si s ním, říct mu jak se má a jaké jsou děti. Ale byla pravda, že kdy se k ní přiblížil, myslela, že umře.
Možná to tak mělo být, aby začala žít svůj život a nezabývat se mrtvým přítelem. S hlasitým výdech se posadila a zavřela notebook. Jakmile to udělala, naskytl se jí pohled na Davida Juniora.

„Mami?" v jeho očích bylo něco šibalského.

„Davide?" přivřela na něj jedno oko a naklonila hlavu na stranu.

„Můžeš mi prosím tě vysvětlit co se s tebou děje?" řekl tím svým dětským hlasem a projel si prsty vlasy. Tohle gesto dělal dost často. Když k tomu připočtete jeho věk a roztomilost, vznikne z toho něco neodolatelného.

„Ach tak, tebe trápí, že se trápím," natáhla k němu ruce. Šel jí naproti a pak skočil do její otevřené náruče. Upravila mu tmavé vlásky, které se mohly česat každou hodinu a stejně byly nepoddajné. „Nemusíš se bát. Jen mám trochu moc práce."

„Tak trochu nebo moc?" rozhodil ruce.

„Trochu víc než obvykle," zasmála se. „Co dělá sestřička?"

„Povídá si s nějakým kamarádem, ale nikoho tam nevidím," pokrčil rameny. Heili jen kývla, ale po několika vteřinách si uvědomila, že tohle není dobré.

„Hm, ty Davide. Počkej tady? Jdu pro sestru a půjdeme hledat mušle," postavila ho na nohy. Maličký se zaradoval, až povyskočil. Jenže Heili neměla ani trochu radost. Pokud má Hope neviditelného kamaráda, je to zlé. Co když to bude někdo temný? Ona nepozná, jestli je špatný nebo ne. Využije její nevinnosti, aby ji zlákal. Potichu se blížila k pokojíčku a poslouchala.

„Dáme si čaj o páté," pověděla malička. „No fuj, vy jste tedy nevychovaný, pane Gervine, zapomněl jste na ubrousek. Tak a hezký na kolínka." Heili si oddychla. Nebyl to duch, s kým si Hope hrála. Pan Gervin byl její nejoblíbenější medvídek.

„Hope, zlato," zaklepal na futra. „Tetičky chtějí zas poslat mušle. Půjdeme jim nějaké nasbírat?" natáhla k ní ruku a usmála se. Hope kývla hlavou několikrát nahoru dolů. Vlásky jí při tom popolétly jako by snad byly lehčí než samotný vzduch. Byla to moc krásná holčička. Oči jako korálky, pleť zlatá od věcného sluníčka, dolíčky ve tvářích. Obě děti měli vše, co mají děti mít a ještě něco navíc.

„Tak se tu mějte, až se vrátím, bude tu pořádek," zamávala svým kamarádům. Jedním z nich byla i malá tmavovlasá dívka s culíky na každé straně hlavy. Jen jeden byl výš a druhý níž. Svázané byly červenou mašlí. Na sobě měla černé šaty jak z nedělní školy na břiše s tmavou skvrnou od krve a natrhlé od smrtelné rány. Tvář měla pobitou a špinavou. Avšak to už Heili neviděla a Hope jí to ani neřekla, protože měla k dívce důvěru. Zprvu se jí trochu lekla, ale pak, když jí dívka řekla, kdo je a že jí neublíží, začaly si spolu hrát, ale mělo to podmínku. Nesmí se to dozvědět maminka.

.....

Heili s láskou sledovala své děti jak hledají na pláži mušle pro Paulu a An. Létaly z jednoho místa na druhé, přičemž je ovíval teplý vítr.

„Mami koukej, našel jsem čtyři velké mušle," měl je zabalené v tričku. Vyložil je vedle Heili, která si prohlížela jeho krásný úlovek.
„Ty se jim budou líbit. Jsi šikovný. A kolik máš ty?" podívala se na Hope.

„Jen dvě a ještě k tomu malé," posmutněla.

„Dám ti jednu a budeme mít stejně," David vzal tu největší mušli, kterou měl a věnoval ji sestře. Ta ji s úsměvem přijala.