Tropická bouře 2 - Nový začátek ✔

13.

„Co se stalo?" Heli vyletěla ze sedu, když Zach konečně vyšel ze sklepa. Netušila, jak dlouho tam byl. Možná den, možná tři, možná pět minut. Čas byl v tuhle chvíli vnímán jinak.

„Nic," pousmál se.

Strachovala se. Vypadla jinak. Něco na něm bylo tak... Netušila, jak to nazvat, ale nebyla si jistá, že to nic se vážně nestalo. 

„Nic?" zopakovala a pozvedla obočí. 

„Nic," přesvědčoval ji. „Zlato, jsem v pořádku, podívej," otočil se kolem své osy. „Byl jsem tam s Delonem. Jen jsme kecali jako dva staří známí. Jen s tím rozdílem, že on je duch a já zastupuju jeho místo."

„O čem jste si povídali?" zkřížila si ruce na prsou. Stále mu nevěřila. Pozná, když někdo lže. Má na to svou metodu. Takových pět bodu. Zvýšené pocení, unik od očního kontaktu, ruce v kapsách, nebo hraní si s prsty, falešný úsměv a přesvědčování. 

„Lásko, byl jsem s Delonem. Jemu snad věříš, ne? Byl jsem sice posranej strachy, ale potom už ne, fakt. Věř mi," falešně se usmál. Právě splnil pátý bod na Heiliným seznamu. „Zajedu pro děti do školky, pokud ti to nevadí."

„Ne, nevadí," naklonila se k němu, aby ho mohla políbit. Věnoval jí polibek plný lásky, jako by se s ní loučil na několik let a ne jen na pár minut. Až jí bylo před kapitánem trapně. 

„Až se vrátím, uděláme si s dětmi hezký den." Na tomhle jí prostě něco nesedí. Ten polibek, ten výraz v jeho obličeji. A nakonec chce mít s dětmi hezký den. Co se to tu sakra děje? Kdyby se z ní už navenek nestala stařena, určitě by jí vlasy zešedivěly. 

„Běž dolů a zeptej se Delona, co se mezi ním a Zachem stalo," nařídila kapitánovi hned, co Zach odešel. Te ustoupil o několik kroků dozadu a natáhl ruce před sebe. 

„Nikdy. On je duch a já se duchů bojím, takže ne a ty bys taky neměla. Víš, jaký má tebe vliv."

„A co se mi muže stát víc. Už teď je ze mě stařena," nebrala jeho slova v potaz. Chtěla znát odpovědi, tak šla tam, kde je dostane. 

„Heili, sakra," zaklel kapitán a skousl si spodní ret. Nemohl ji nechat jít samotnou. Šel tedy za ní a v duchu si opakoval, že jde jen o Deloneho. Nemusí se ho bát, ale krucifix - byl průhledný. 

„Davide, kde jsi? Musíme si promluvit," dala si ruce v bok a pokrčila jednu nohu. Žádná odpověď se nedostavila. Ještě chvilku tam tedy postávala a čekala, ale společnost jí dělal jen kapitánův vystrašený dech a její myšlenky. „Tohle nemá cenu, jdeme pryč," naštvaně se otočila a ukázala kapitánovi, aby šel první. Jenže ten se nehnul z místa. Kulil oči ke stropu. Pomalu zvedal ruku, aby poukázal na černý stín ve tmě. Avšak, on si byl jistý, že to stín nebyl, protože měl oči. Rudé oči, které se vysmívaly jeho zbabělosti. Než se mu podařilo něco říct, nebo jen zvednou onu ruku. Skočila ta zrůda přímo za Heili. Momentálně si mohl prohlédnou její vzhled do posledního detailu. Jeho kůže byla jedna velká jizva, jako by čerstvě spálená. Něco takového ještě neviděl. Hlavu měl plešatou, nos byl přesnou kopií Lorda Woldemorta a oči, jak už si mohl všimnout, byly zalité krví. Zrůda naklonila hlavu na hlavu a kapitán ho kopíroval. Heili na to koukala s děsem. Věděla, co se děje. Pokud si kapitán myslel, že ona už se nebojí, tak se mýlil. Bojí se a snad ještě víc, než na samém začátku. Nechtěla se otočit a zjistit co je za ní. Jen tam stála a dívala se do kapitánových rozšířených zornic. To za ní ho zhypnotizovalo. Zavřela oči, zhluboka dýchala, tlukot svého srdce slyšela až v uších. Cítila, jak se k ní to za ní přiblížil, ale dál stála, neotočila se. To zrůdu naštvalo. Silně ji chytil zezadu za vlasy svými hubenými dlouhými prsty a zatlačil ji k sobě. Opírala se o jeho popálené tělo, byl poleptaný slizem, jenž se k ní přilepit. Vykřikla a chtěla se od něho dostat, ale nešlo to. Byl moc silný. Kdykoli se po něm ohnala, její ruka jen proletěla skrz něho. Stáhnul ji i se sebou k zemi, do které se pomalu a jistě vsakovali.  Ječela na celý dům, kopala nohama a snažila se od něho dostat, ale nemohla se ho dotknout. Jak to, že on jí ano.

„Kapitáne, pomoz mi," vykřikla. Trhla sebou.

 „Nikdo ti nepomůže!" ozval se za ní popálenec a olízl jí svým špičatým jazykem tvář.

Znechuceně zavřela oči. Zapřela se volnou nohou o podlahu. Ta druhá byla už někde vsáklá pod ní. Ze všech sil zabrala, aby se dostala ven. Už se jí to skoro povedlo, když si to únosce uvědomil, přitáhl si Heili víc k sobě a v tu chvíli zmizely oba někde v podzemí. Kapitán se probral z transu. Ještě stihnul zahlédnout Heilinu tvář,  ale dělat nemohl nic.