Tropická bouře 2 - Nový začátek ✔

9.

Čerstvý vítr rozháněl Heili vlasy a způsobil jí na kůži husinu. Objala své tělo a schovala ruce do dlouhých rukávu od šedivého pleteného svetru. S úsměvem sledovala své děti, jak běhají po pláži a snaží se strčit tetu Paulinu do vody. Smáli se tak hlasitě, že přehlušili rozbouření moře, jehož vlny se dnes chovaly, jako by se Poseidon hněval.

„Dej mi Hope a já ti za ni dám své dítě,“ drcla do Heili An.

„Ale no tak,“ posadila se do písku a podívala se na An, aby si sedla vedle ní.

„Bylo by fajn mít už tak velké dítě,“ An se podívala na Hope, které se zrovna podařilo strčit Paulinu do vody. Dětský smích nabral na hlasitosti.

„Charlie to ví?“ zeptala se Heili a přitáhla si kolena k hrudi.

„Ne, nechci s ním mít nic společného. Zradil mě a ani jeho básničky a ani omluvy s tím nic neudělají. Heili, vyspal se s jinou ženou,“ dala na poslední větu dost velký důraz. V očích měla smutek a vztek.

„Píše ti básně?“

„Jo, každý den jednu.“

„Romantické.“

„Spíš pošetilé. Myslí si, že mu odpustím, ale to neudělám. Ublížil mi,“ hrdě pozvedla hlavu.

„Ale má právo vědět, že bude otec. An, jsme kamarádky dlouho, takže si myslím, že k tobě můžu být upřímná,“ pohledem opustila své děti a podívala se na An. „Ty a Charlie jste spolu už od vysoký. Nikdy jsem nepochybovala o tom, že tě miluje. Ani teď nepochybuji. Udělal blbost neskutečných rozměrů, ale lituje toho… to je důležité. Uvědomil si, že seš pro něho nejdůležitější. Podívej se na mě. Moje děti nikdy nepoznají svého otce. Víš, jak mě to štve? Neudělej blbost. Máš šanci mít rodinu s mužem, který tě miluje a který lituje toho, co udělal. Neomlouvám ho. Jen ti chci upozornit, že někdy seš zbytečně tvrdá, a dokonce i na sebe. Mám tě ráda takovou, jaká jsi, jen trochu zbrzdi.“ Popravdě očekávala řev a rozbouřené emoce, ale to nepřišlo. An mlčela. Ona vážně mlčela. To Heili překvapilo natolik, že si do ní musela rýpnout. „Ty bláho, to těhotenství má na tebe dobrý vliv,“ zasmála se, tím rozesmála i An.

„Jsi blbá, ale máš pravdu. Můžu si od tebe zavolat?“ nepočkala na odpověď a postavila se.

„Jasně, a pozdravuj ho ode mě,“ mrkla na ni. Věděla, že jde volat Charliemu a byla za oba ráda. Nevěřila tomu, že by Charlie udělal stejnou chybu. Byl to hodný kluk. Patřil mezi to malé procento, které si zaslouží odpuštění.

Po obědě se všichni jen tak váleli na gauči a koukali na pohádky. Jediný, koho to však bavilo, byla Paulina a děti. Heili už jimi byla otrávená, protože to běželo pořád dokola a An byla myšlenkami jinde. Vysvobození přišlo v podobě zvonku. Heili vyletěla jako by si sedla na špendlík a utíkala otevřít v naději, že je to Zach, který psal, že dorazí během pár minut. Ale tahle návštěva byla mnohem vzácnější. Byla to sama Paní Tiemson. Tvář jí zdobily luxusní černé brýle a na sobě měla elegantní černý overál. Heili si ji prohlédla od shora dolů. Zastavila se u jejích bot. Černé, lesklé jehly, ze kterých vykukoval perfektně upravený palec. Chtěla ty boty. Ne, chtěla by vypadat jako tahle paní. Tak elegantně a krásně. Vedle ní si připadala jako šmudla v roztrhaných džínách a pleteném svetru, který jí byl o dvě čísla větší. A to zapomněla, že má z vlasů udělané hovínko.

„Dobré odpoledne,“ pozdravila madam Dokonalost a sundala si brýle z očí. Hnědé oči vypadaly uplakaně a pod nátlakem něčeho, čeho se chtěla zbavit.

„Dobré i Vám,“ zmateně odpověděla. Držela dveře pootevřené tak, že se do škvíry sotva vešla.

„Potřebovala bych s Vámi o něčem mluvit, ale pokud nemáte čas, pochopím to.“