Tropická bouře 2 - Nový začátek ✔

5.

Zach práskl dveřmi, odhodil klíče na komodu, ty spadly na zem, což mu bylo upřímně řečeno jedno. V hlavě měl jen Heili a její lži. Jak se v ní mohl tak mýlit? Myslel si, že ji za ty měsíce zná, ale to se asi spletl.
„Takovej chorobnej lhář!“ řekl si sám pro sebe. Věděl, že neusne, ale i tak se vydal do ložnice. Po cestě ze sebe sundal oblečení, které nechal, tam kde dopadlo bez jakýkoliv výčitek. Lehl do postele a vztekle se nadechl. „Dospělá ženská a takhle si vymýšlí, c,“ protočil očima, když v tom zaslechl ránu jak z děla. Prudce se zvedl do sedu, až se mu zamotala hlava. Bez zrnka strachu vstal a šel se podívat co to bylo. Ozvalo se to znovu.
Připravil se na souboj může proto muži. Nic jiného ho nenapadlo. Určitě tam má zloděje. Potichu se plížil bytem jako bojovník ninja. Dorazil do kuchyně, ale nic nenašel. Vše bylo v pořádku a na svém místě.

„Tak a teď si trochu pohrajeme,“ řekl Delone. Obcházel ho dokola, přitom si Zacha prohlížel jako svou kořist. Dotknul se ho na rameni. Zach pocítil podivný mráz na místě doteku. Rychle se otočil, aby zjistil, jestli tam nikdo je.

„Tak tohle je divný,“ něco v něm mu radilo, aby vzal nohy na ramena. Neposlechl, prozatím.

„Ty jsi divnej. Nechápu, co na tobě Heili vidí. Víš, Zachu,“ jeho jméno vyslovil s přiměřenou dávkou arogance. „To já byl ten, kterého Heili milovala,“ vyhodil z poličky hrníček.

„Do prdele!“ vyjekl Zach.

„Ano, do prdele. Teď se k ní nemůžu ani přiblížit,“ zařval na něho. Všechna okna se otevřela a do domů vtrhl ohromný vítr, i když bylo venku bezvětří. Zach se rozhlížel kolem sebe, srdce mu tlouklo jako zběsilé, dech se zadrhl někde v polovině nádechu. Cítil se uzamčení ve vlastním těle neschopný ničeho. Jen stál a s hrůzou v očích koukal na ten zvláštní úkaz. V obýváku mu vzniklo několik větrných vírů, kolem poletovalo několik papírů a kusy oblečení. Chránil si předloktím obličej. Vítr zesílil a Zach měl co dělat, aby se udržel na nohou. Delone se k němu rozběhnul, chytil ho pod krkem a natlačil na zeď. Totálně se zbláznil. Vyzvedl jeho tělo do vzduchu a škrtil ho.
Zach cítil na svém hrdle ledový stisk, pod kterým mu zamrzly hlasivky. Snažil se s neviditelnou silou bojovat. Vymrštil pěst. Bez zásahu. Kopal nohama do vzduchu. Vše bylo zbytečné. Už se mu začal mlžit zrak, když v tom zaschlechl její hlas.

„Davide, dost!“ vykřikla Heili. Neviděla ho, ale podle slabosti, jenž pociťovala, ho poznala. Podíval se na ni. Nemohl pochopit, že se staví za jiného muže. Povolil stisk a Zach spadl na zem. Držel se za krk a hlasitě do sebe nabral vzduch. „Zachu, jsi v pořádku?“ poklekla k němu. Držela jeho obličej ve svých dlaních.

„To je tvůj bejvalej? Sympaťák,“ klečel na čtyřech, přitom se snažil uklidnit splašené srdce.

„J...jo, to on...,“ nedořekla větu, protože se jí zamotala hlava a ona se skácela k zemi.

„Heili,“ vyjekli oba její jméno.
Delone k ní udělal krok. Stál přímo nad ní, čímž jí způsobil neuvěřitelnou bolest hlavy. Chytila se za ni a zkroutila své tělo do krevety, přičemž hlasitě zavrčela. Delone ustoupil o několik kroků dozadu, když si vzpomněl, že to jeho přítomnost jí ubližuje.

„Davide, nedocházej,“ i přes ohromnou bolest ho tam potřebovala.

Já ale musím. Ubližuju ti.

„Ne. Chci, abys mě poslouchal. Nemůžeš ubližovat Zachovi, jen proto že  ho miluju. Chtěl jsi, abych žila, tak to dělám. Prosím, nech toho,“ se Zachovou pomocí se posadila. Delone se na oba podíval. Uvědomil si, co udělal. Měla pravdu. Choval se jako monstrum. Heili měla možnost mít někoho, kdo by ji miloval. Ne stejně jako on, ale mohla být konečné šťastná. Děti by mohly mít někoho, kdo se o ně postará a on jim to nechtěl dovolit. Co se to s ním jen stalo? Jako by pocity živých, na mrtvé působily  větší silou. Díval se vyčítavě na své ruce.