Tropická bouře 2 - Nový začátek ✔

10.

„Takže ta malá nebyl člověk?“ šeptla Paulina, aby to náhodou nezaslechly děti.

„Nemusíš mluvit tak potichu. Oba spí,“ přidala se k Heili, Paulině a Zachovi An.

„Tys mi uspala děti?“ pousmála se a položila si hlavu na Zachovo rameno.

„Jo, budu dobrá máma,“ pyšně zvedla nosánek. „Teď mi řekněte, co se tedy děje,“ posadila se vedle Pauliny.

„Jde o to, že Becka byla démon,“ řekl Zach.

„To přeci není možný. Já jsem viděla, jak Becku někdo bodnul, pak jak ji bičovali. To děvče nebyl démon,“ hájila ji Heili.

„Tak kde vzala takovou sílu. Podle toho, co ti řekla ta ženská, byla posedlá.“

„To by mohlo být ono,“ souhlasila An s Paulinou.

„Co?“ Zach se podíval na Heili. Tak trochu u ní hledal pomoc.

„Pokud byla posedlá něčím, co ji ovládlo, tak je možné, že ty vidiny, ti způsobilo to, co bylo v ní. Jednoduše tě chtěl zmást,“ vysvětlila An. Shlédla jednoho po druhé v minutovém tichu.

„To by asi bylo možné. Ale já myslela, že vidím duchy, ne démony. Tedy… zatím jsem žádnýho neviděla. Myslím si, že v tomhle je moje moc omezená?“ Byla sice pravda, že její dar se rozrostl, ale že by do takové úrovně, aby měla co dočinění s démony, by neřekla, nebo si toho aspoň nevšimla.

„Ale tvé schopnosti se zvětšily, sama jsi to říkala, takže si myslím, že má pravdu. Ten Démon něco chce a podle mě jsi to ty, nebo…“ ani nestihl doříct větu a ozval se dětský křik. Všichni stočili hlavy k pokojíčku.

„Hope!“ vykřikla Heili a běžela za svými dětmi. Strach, který v ní narůstal ještě nikdy necítila. Bylo to, jako by najednou přišla o důležitou vzpomínku. Potřebovala ji ke svému životu stejně jako své děti, jako to jediné, co jí zbylo po Delonovi. Chytila za kliku, ale dveře nešly otevřít. Trhala s nimi. Tahala vší silou, ale ono to prostě nešlo.

„Hope, Davide, otevřete ty dveře!“ hystericky křičela a bouchala. V očí se jí leskly slzy, když ji od dveří Zach odhodil. I on se snažil dveře otevřít. Kopal do nich, mlátil, narážel svým tělem do dřevěné konstrukce, ale jako by je někdo ochraňoval.

„Mami, maminko, Pomoz nám!“ plakal David.

„Davide, co se děje?“ snažila se přes svého syna zjistit podrobnosti. Tolik chtěla jít za nimi, aby ho nemusela nutit k tak těžkému kroku. Obejmout je a říct, že už je to v pořádku, že je tam s nimi. Jenže ty zatracené dveře tam stále byly a nikdo se přes ně nemohl dostat.

„Mami, já nevím, asi je něco s Hope.“ Pak vykřikl. Ozvala se rána.

„Davide, Davide proboha, co se tam děje? Zlato, prosím odpověz mi!“ Hysterie se změnila v šílenství a to, že jí syn neodpovídal, jí na klidu nepřidalo. Slzy velké jako kroupy se jí koulely po tváři. Neměla se k nim jak dostat.  V tu chvíli se dveře otevřely. Uprostřed místnosti levitovala Hope. Vlasy jí zčernaly. Na obličeji měla černé skvrny. Panenky protočené tak, že jí šlo vidět jen bělmo. Hlavu měla zakloněnou dozadu a tělo prohnuté do luku. Pokoj byl zdemolován k nepoznání, jako by jím proletělo tornádo. Zvedl se vítr, jenž vtáhl Heili dovnitř a ostatní odhodil daleko od pokoje. Dveře se prudce zavřely.

„Dceruško moje,“ rozeběhla se k ní, ale její pozornost upoutalo něco jiného. Mezi postelemi ležel David v bezvědomí. „Zlato, ne, ne, ne, ne!“ změnila směr a utíkala k němu. Poklekla k malému tělíčku a opatrně se dotkla jeho tváře. Krvácel z nosu. Pro jistotu zkontrolovala pulz. Díkybohu žil. Tolik jí mrzelo, že je neochránila, že dopustila, aby se tohle dělo jejím malým miláčkům. Ohrozila jejich životy. Její prokletí jí ničí. Ji i lidi v jejím okolí. Všichni, koho miluje jsou v ohrožení a teď to odnáší děti. To nejdůležitější. Políbila Davida na tvář a zaťala ruce v pěst, až jí zbělaly klouby. Postavila se s pohledem Terminátora. Skončí to jednou provždy. Už žádní duchové. Nikdo, kdo by ohrožoval její rodinu a přátele.

„Okamžitě opusť tělo mojí dcery!“ zdvihla prst. Dívala se přitom na tělo Hope. Nebyla to ona. Tohle prostě nebyla její dcera. Démon pomalu až děsivě sklonil hlavu do její úrovně. Usmál se.

„Kdo jsi, že mi rozkazuješ!“ zařval zmutovaným hlasem, ve kterým se mísil ochraptěný a ostrý hlas s tím Hopeniným.

„Jsme ta, která tě pošle zpátky do pekel. Nařizuju ti, okamžitě opusť tělo mé dcery. Nemáš na ni právo. Je to čistá duše bez hříchu. Nepatří ti.“

Démon na ni přimhouřil jedno oko. Jako by jí četl myšlenky.

Heili, co to děláš? i Delone se konečně přidal k záchraně svých dětí. Jeho přítomnost sice nedělala Heili dobře, ale nyní neměl na vybranou.  

„Zachraňuju naši dceru,“ zavřela oči a zhluboka dýchala. Bylo jí jedno, jak slabě se cítí. „Na co čekáš démone, vem si mě, dělej. Jsem silnější než malé dítě,“ provokovala temnotu. Roztáhla ruce a zaklonila hlavu v očekávání démonovo rozhodnutí.

Heili, ty jsi zešílela! přiblížil se k ní, v tu chvíli padla na všechny čtyři.

„Delone,“ slabým hlasem promluvila.

Lásko, co to děláš? Chtěl se od ní odtáhnout, ale ona ho zastavila.

„Zůstaň se mnou, prosím,“ dávila se kašlem. „Až dokonce,“ padla k zemi celá. Otočila se na záda a z očí jí uteklo několik slz.

„Umíráš, to je dobře. Počkám si na poslední kapku tvé síly. Pak mi budeš patřit celá,“ zaradoval se démon.

„Vidím tě,“ usmála se, když se jí před očima zjevila Delonova tvář. Ronil třpytivé slzy pro svou milovanou.

Zabíjím tě, vzlykl.

„To je dobře. Pomůžeme tím Hope.“ Plán obětovat se pro své dítě byl pro ni poslední záchranou. Netušila, co bude potom, ale ten zmetek bude mít svou schránku a její dcera bude mít klid. Proto to dělala. Musela jí pomoci. Nebyla si ani trochu jistá tím, zda to děti pochopí, ale babička s dědou jim to všechno vysvětlí.

„Je čas,“ mnul si ruce nad novou kořistí. Opustil tělo malé Hope a rychlostí blesku se přemístil k Heili.

Ne! vykřikl Delone. Nemohl to dopustit. Bojovat proti temnotě sám nemohl, ale mohl splnit to, proč byl seslán zas na zem. Musel ochránit svou rodinu. Schoval Heili do svého objetí. Z jeho těla vyšlo milion na míle daleko zářících třpytek a ohromující bílé světlo. To zahnalo temnotu někam hodně daleko. Zachovi a holkám se konečně podařilo dostat do pokojíčku, ale to, co viděli, jim vyrazilo dech. David byl v bezvědomí a Heili… Tím, že se k ní Delone přiblížil do přímého kontaktu, její zastavil srdce.

Co jsem to udělal? chytil se za vlasy a odstoupil co nejdál.

„Heili,“ rozeběhl se k ní Zach. Když zjistil, že nemá pulz, začal s masáží srdce. „Zlato, no ták, bojuj!“

Strachy o její život se mu třásly ruce. Rozhlédl se po Davidovi, ten se pomalu probíral z bezvědomí, a to samé Hope. U obou byla jedna z holek. I ony se na něho dívaly v naději, že se mu podaří Heili oživit.