Tropická bouře 2 - Nový začátek ✔

7.

„Dobrý den, vítám Vás,“ paní Tiemson k nim natáhla ruku a skromně se na ně usmála. Byl to spíš úsměv ze zdvořilosti, než že by měla radost z jejich přítomnosti.

„Omlouváme se, že Vás rušíme. Určitě nemáte náladu na další otázky ohledně Vaší dcery, ale možná Vás uklidní, že vlastně nejsme doopravdy od policie,“ přiznala Heili. Udělala to, protože jí tahle informace vždy pomohla. Lidé se asi cítí lépe, když hovoří s někým, kdo není od státních orgánů.

„Co tady tedy pohledáváte?“ žena na úrovni, s perfektními vlasy, postavou, kterou si formulovala se svými kamarádkami ve fitku, s tváří jako by jí ji daroval anděl a nebezpečně dlouhými nohy, se k nim otočila a netvářila se zrovna jako ti ostatním, kteří byli radši, že s nimi mluví někdo normální, i když Heili normální nebyla.

„Nebojte se, nejsme žádní reportéři a nechceme Vám nijak ublížit. Tady slečna pomáhá policii najít Vaší dceru a má veliké úspěchy,“ promluvil Zach hlasem jako reklamní prodejce, jenž se snaží prodat svůj produkt několika lidem.

„Já ale nebudu mluvit s nikým jiným než s policií,“ držela se svého.

„Mám informace o Vaší dceři. Vím, co s ní je.“ Dáma přesunula pohled ze Zacha na ni.

„Jaké informace?“

„Je to trochu komplikované, ale mohu Vám dát něco, co jste doposud neměla.“

„A to jako co?“ z horního patra se ozval mužsky, ostrý hlas. Všichni tři se tam podívali. Ze schodů kráčel muž, jenž byl přesnou kopií dokonalosti. Byla to mužská verze paní domu.

„Vaše dcera je bohužel po smrti,“ se soucitem jim prozradila smutnou zprávu. Jejích reakce nebyla taková, jakou by čekala. Ona – jako matka - přijít o dítě, zkolabovala by, ale oni? Jen se na sebe podívali. Vyměnili si vteřinové pohledy a až potom se paní rozplakala. Muž ji objal a utěšoval ve svém mužném objetí, při tom jí něco šeptal do ucha.

„Vypadněte!“ zavrčel a ukázal sluhovi ze Zombilandu, aby nechtěnou návštěvu doprovodil ke dveřím.

„Mohu Vám pomoct,“ Heili se nechtěla vzdát.

„Řekl jsem ven!“ vykřikl tak nahlas, že se domem roznesla ozvěna a mohutný lustr se jim zatřásl nad hlavou.

„Heili, měli bychom jít,“ Zach ji chytil za loket a táhl ven. Heili kývla. Ale to neznamenalo, že jen tak odejde. Ona si byla víc než jistá, že ti dva něco tají. Tak jako měla své vize a schopnost vidět duchy, měla ještě jeden dar. A to ženskou intuici.

„Co to děláš?“ nechápal Zach, když se Heili plížila kolem domu. „ Je ti jasné, že tu mají všude kamery.“ Rozhlédl se a šel za ní.

„To je mi fuk. Ti dva něco ví a nechtěj mi to říct,“ zrovna se brodila keřem.

„Třeba k tomu mají důvod. Ztratili dceru a tys jim přišla říct, že už se nevrátí. To ti přijde málo?“ šel za ní.

„To nebyla jejích dcera,“ ozval se někdo v keři.

„Ježiši Kriste!“ vyjekl Zach a chytil se za srdce, když viděl, jak ze spod vylézá černoch v slaměném klobouku a květinou v ruce. „Kde jste se tam vzal, člověče?“ hlasitě oddechoval. Měl pocit, že právě prožil několikanásobní infarkt a nebyl si jist, jestli ho přežil.

„Omlouvám se, nechtěl jsem Vás vyděsit,“ pousmál se, když viděl Zachův bledý obličej.

„Promiňte, ale co jste to říkal?“ Heili nevnímal vyděšeného Zacha a věnovala se zahradníkovi.