Tropická bouře 2 - Nový začátek ✔

8.

To, že slyší své děti si jen myslela. Ve skutečnosti, zaslechla hlas dívky, která jen pár vteřin před svou smrtí, volala matku. Byla to Becky. To do jejího těla se přenesla. Viděla, a dokonce i cítila její smrt. Otevřela oči. Byla ve své posteli a za okny panovala tma. Velmi opatrně se dotkla svých zad. Tak nějak tušila, že po ránách bičem nebude ani památky, ale musela se přesvědčit.

„Díky Bohu,“ oddechla si. Vysunula nohy ven z postele a chystala se postavit, ale než to stihla, vešel do ložnice Zach. Jako by vycítil, že je vzhůru.

„Okamžitě zpátky do postele,“ vymrštil ruku.

„Ahoj, taky tě ráda vidím.“

„Ani nevíš, jak jsi mě vyděsila,“ rychlostí blesku se ní přesunul a silně ji objímal.

„Omlouvám se, ale pokud mě budeš takhle mačkat, rozdrtíš mě,“ zasmála se.

„To bylo tak hrozný, viděl jsem to. Trhala jsi se, muselo to neskutečně bolet a já ti nedokázal pomoct, nikdy jsem se necítil víc bezmocný,“ dál se jí držel jako klíště.

„Zachu, tohle mě taky bolí,“ sykla, když sevření ještě víc zesílil.

„Omlouvám se. Já jen že dva dny čekám, až se probudíš.“ Heili vykulila oči.

„Dva dny! Jak je to možné a co děti?“ začala se zvedat, ale Zach ji chytil za ramena a zatlačil do postele.

„V klidu, jsou u dědy a babči. Byli tu, tak jsem jim řekl, co se stalo. Báli se o tebe a sami uznali, že potřebuješ odpočinek. Mám pro tebe ale jiné překvapení,“ usmál se a přešel ke dveřím. Pískl směrem k obývacímu pokoji.

Heili zaslechla kroky. Kdo je v jejím domě?

„Ahoj.“

„Holky,“ rozzářila se. Natáhla ruce k objetí.

„Heili,“ vykřikla Paulina přímo Zachovy do ucha. Ten si do něj strčil prst a stáhl obočí.

„Hele Dortíku, dej nám chvilku, dlouho jsme se neviděly. Jdi třeba domů, pak ti ji vrátíme,“ odehnala ho An. Ta holka byla nezmar. Co na srdci, to na jazyku. Naštěstí to bral Zach sportovně a uznal, že on a Heili spolu strávili dost času, i když od ní momentálně nerad odcházel, souhlasil.

„An, ty jsi teda hnusná, chudáček, koukej, jak kouká,“ pronesla lítostivě Paulina.

„To je v pohodě, já vám, milé dámy, uvolním terén. Zlato, půjdeš mě vyhodit?“ naklonil hlavu tak, aby na ni viděl.

„Jo, už jdu.“

„Zavolám,“ políbila ho.

„Napíšu,“ polibky jí vracel. Opíral se při tom o zábradlí a jí tiskl na své tělo. Už se loučily pár minut. Nebylo možné říct poslední ahoj a odejít. Nějaká nadpozemská síla je lákala k sobě.

To vše pozorovaly kamarádky, z čehož se jedna rozplývala a druhá byla otrávená.

„Jak dlouho si budou ještě měnit sliny,“ prskla An.

„Nech toho, to že ty ses rozešla s tím svým, neznamená, že nikdo jinej nebude milovat. Měla bys být naopak ráda, že se konečně odhodlala jít dál,“ zastala se Heili Paulina.

„Já vím, omlouvám se. Asi jsem ho neměla vyhazovat, co? Byla jsem dost hnusná,“ začala litovat svých hrubých slov.

„Jako bys byla někdy milá,“ zasmála se.

„Trhni si, jsem hodná a milá,“ strčila do ní, až Paulina spadla na zem, čímž na sebe upoutala pozornost zamilovaného páru.

„Jo, jako třebas teď, magore,“ zvedla se ze země, zatímco se mohla An zbláznit smíchy.

Holky si udělaly jeden z těch večerů, jako tomu bylo dřív. Pleťová maska, víno, jídlo a kecy. Hodně keců Heili vyprávěla o dětech, ukazovala fotky a pyšnila se jimy. Jako každá matka, už nedokázala mluvit o ničem jiném než o nich.

„Dobře zlato, já tvé děti miluju,“ začala An.

„Já taky,“ přidala se Paulina.

„Ale…“ Heili nechala jednu z nich doříct větu. An se toho ujala.

„Chci vědět, jakej je Zach. Jak líbá, jakej je v posteli, jak se k tobě chová, a dokonce i jak ho má velkýho,“ u toho Paulina vyprskla vino z pusy. S vážným pohledem se podívala na An, jestli to myslí vážně.

„No co,“ pokrčila rameny. „Neřikej, že tebe to ani trochu nezajímá,“ věděla, že jo, jen se to bála přiznat.

„Ne, je to Heilin přítel a sotva ho znám. Chci o něm vědět něco víc, než zjistím, jak velkýho má ptáka.“

„Trapko, Heili mi to teda pošeptá,“ nastavila k ní ucho. Heili jí ale nic nešeptala. Jsou jisté hranice, které kamarádky vědět nemusejí. A tohle byla jedna z nich.

„Sakra, co je to s váma. Jste úplně trapný!“ An už měla dost vypito a začala se chovat velmi neobvykle. Takhle podrážděnou ji holky neznaly.

„Tak jo, zlato, máš dost, jdeme spinkat,“ Heili se podívala na Paulinu. Ta pochopila. Obě ji chytily z jedné strany a táhly ji do postele. Jenže An se jim vytrhla. Odmítala jít spát.

„Nemluv se mnou jako s miminem. Jako by nestačilo, že už v sobě jednoho parchanta mám,“ vykřikla. Hned na to se rozplakala. Holky se zarazily. Co že to řekla? Každá si v hlavě přebírala ta slova po své.

„Jsi těhotná!“ řekly obě naráz.

„A chlastáš, krávo, chceš snad o to malé přijít?“ Heili jí vytrhla sklenku z ruky.

„Jo, přesně to chci. Charlie mě podvedl s nějakou děvkou a ještě předtím mě nabouchal. Co mám jako teď dělat? Na potrat nejdu. Nezabiju dítě, jsem svině, ale ne taková,“ kroutila hlavou. Nohy se jí pletly do sebe, jako by ani neměla kosti.

„Jenže alkohol mu jen ubližuje. An, podívej se na mě,“ Heili chytila její obličej do dlaní. Automaticky jí ovála vůně alkoholu.

„Já ho nechci?“ vzlykla An. „Kdybych měla Charlieho, tak ano, ale sama to nezvládnu.“ Slzy si tvořily cestičku po jejich tvářích.

„Co to povídáš,“ přidala se Paulina. „Pokud má někdo předpoklady k tomu to zvládnout, tak jedině ty.“

„Myslíš?“ uplakaným pohledem se podívala na obě holky. Jedna po druhé kývaly hlavou nahoru dolů.

„Pomůžete mi?“

„S čímkoliv,“ řeka Paulina. Vytvořily objímací kolečko, ale moc dlouho tak nezůstaly. Ten smrad alkoholu se nedal vydržet. Takže odnesly An do ložnice a nechaly jí tam samotnou.

Paulina už taky spala. Jen Heili byla na verandě a sledovala moře. Vypadalo jako by i hladina spala. Svit měsíce se odrážel na povrchu a tvořil tím třpytivé odlesky. Nadechla se nosem, aby vdechla čerstvý vzduch a zavřela oči. Milovala noční klid. Otevřela oči a chystala se jít také spát, ale jen co se otočila, zarazila se. Ta malá dívka… Becka stála před ní. Koukala na ni provinilým pohledem. Heili rozdýchávala šok.

„Vše je jinak,“ řekla.

„Co je jinak?“

„Vše je jinak, vše je jinak, vše je jinak,“ opakovala stále dokola. Zrychlovala svou řeč a točila u toho podivně hlavou a očima.

„Co mi chceš říct?“ naléhala Heili. Tohle ji přestávalo bavit. Najednou toho dívka nechala. Podívala se na ni, ale něco bylo jinak. Ta dívka byla temná. Cítila z ní zlo. Becka otevřela pusu dokořán a z ní vyletělo hejno černých ptáků. Řítilo se přímo na Heili. Vydávaly odporné krákavé zvuky, jenž se Heili zařezávaly do uší. Nestihla nic udělat, jen tam stála jako tvrdě y. Když už byla skoro u ní, objevila se před ní třpytivá záře. Ta ptáky zahnala někam do neznáma. Becka zařvala jako tisíce sirén. Byl to bolestivý křik. Pak i ona i světlo někam zmizelo. Heili moc dobře věděla, kdo jí pomohl. Byl to David. To on nad ní držel ochranou ruku. Možná proto se nebála. Věděla totiž, že jí je stále nablízku.