Tropická bouře 2 - Nový začátek ✔

12.

Máte zuby, jako by vám bylo šedesát,“ zubařka se vrtala v Heiline puse a kroutila hlavou. „To nechápu, ještě jsem nic takového neviděla. No nic, uděláme vám nový zub, dám nějaký vápník, což by mělo zuby posilnit, ale pokud se to bude opakovat, budeme muset všechny vytrhat nebo počkat, až vypadnou a udělám vám zubní protézu.“

„To snad nebude nutné,“ zhrozila se Heili. Nechtěla mít falešné zuby. Nechtěla předčasně stárnout. Pokud by to byla doopravdy pravda. Jen Bůh ví, jak dlouho tu ještě bude a ona chtěla vidět své děti vyrůstat.

„Tak jak jsi dopadla,“ Zach vyletěl na nohy, jen co vyšla z ordinace. „Bože, co to máš s vlasy?“ zhrozil se. Dotkl se jednoho jejího pramene a s lítostí ho pohladil.

„Co se děje?“ nelíbilo se jí, jak se tvářil. Byl to pohled plný strachu a nevědění. Nic takového u něj ještě neviděla a ani vidět nikdy nechtěla.

„Máš v nich kousky šedivých pramenů, vždyť jsi se obarvila,“   to znamenalo to, co si oba mysleli už od včera. Stárne, ne ona umírá.

„Musím to vidět,“ odtáhla se od něho a utíkala na dámské toalety. Nikdo tam nebyl. Koukla se do zrcadla a to, co viděla jí vyděsilo. Její vlasy už nebyly nasáklé zlatem. Nyní byly opět stříbrné. Odstoupila dozadu a chytila se za ústa. Tohle nemohla být pravda. Proč se to dělo zrovna jí? Nejhorší na tom bylo, že netušila, jak se toho zbavit, co má udělat, aby to skončilo. Byla zoufalá. Napadaly jí ty nejhorší scénáře.

„Heili,“ zaklepal na dveře Zach. „Jsi tam?“

„Jdi pryč,“ vzlykla.

„Nejdu nikam. Chci být s tebou a chci ti pomoct,“ potichu vstoupil. „Heili, neplakej, to vyřešíme,“ překonal jedním dlouhým krokem vzdálenost, která je od sebe dělila a pevně ji obejmul.

„Jak? Jak tohle chceš zvládnout. Zachu, já umírám,“ řekla tak, aby to pochopil.

„Ne, ty neumřeš. Všechno to souvisí s tímhle případem, když ho rychle vyřešíme, vše bude zas jako dřív, ale musíme si pospíšit. Musíme dát dohromady, co máme a stavět na tom. Půjdeme domů a zavoláme kapitána. Vše dáme do pořádku,“ netušil, zda jsou jeho slova pravdivá, ale chtěl tomu věřit. I jeho děsilo, čím si Heili prochází, ale věřil, že když se vyřeší tento případ, vše se vrátí zas do starých kolejí.

Po cestě mu usnula v autě. Nechtěl ji budit, tak ji vzal do náruče a přenesl do bytu. Když ji položil na postel, několik vteřin na ni koukal. Prohlížel si každý její detail. Vzpomínal na to, jak ji poprvé uviděl. Už tenkrát si byl jistý, že s ní to nebude lehké, ale nikdy by ho nenapadlo, jak moc. Avšak nikdy by neměnil. Miloval ji víc než sám sebe.

Zatímco spala, zavolal kapitánovi.

„Musíte okamžitě přijet, něco se děje a podle všeho je to dost zlý. Dobře, jsem tu, jo, a vemte podklady k případu,“ zavěsil. Přemýšlel, ale jako by mu někdo vygumoval mozek. Kdyby ho momentálně někdo vyrušil a dal mu jednoduchou násobilku, nespočítal by to. Co zatím měli, bylo jen minimální, ale na stoprocent si byl jist, že to, co jde po Heili a Hope, si vybírá děti, jako svůj zdroj. Možná čerpá jejich životní sílu k té své? Mluvil si v duchu. Ani si neuvědomil, že uběhlo tolik času, když se v domě objevil kapitán.

„Zachu, kde je Heili?“ Ani ho nepozdravil, protože z jeho podivuhodného telefonátu byl rozhozený.

„Spí, kapitáne. Víte, musíme co nejdřív přijít na to, co se to děje. Kde je ten kluk a kdo mu ubližuje? Ono… Totiž… Jak jen to říct?“

„Nedělá mi to dobře,“ řekla Heili. Když ji kapitán viděl, málem zešedivěl také.

„Heili,“ smutně vydechl.