Tropická bouře 2 - Nový začátek ✔

4.

„Zachu, co tady děláš?“ prudce se zvedla. Chtěla uklidit složky, ale nemohla najít žádné místo. Tak si je přitiskla k hrudi, jako by chtěla úkryt její obsah a taky že to tak bylo.

„Přijel jsem za tebou, protože jsi mi nebrala mobil. Chtěl jsem vědět, jak na tom jsi. Pak sem přijedu a slyším tě křičet. Když jsem sem vyletěl, hlavou mi proběhlo, že tu může být nějaký zločinec, ale našel jsem tu jen tebe. A byla jsi... Co to s tebou bylo?“ křečovitě k ní natáhl ruce a poslední větu vyjekl jak holka.

„Co se mnou bylo?“ naklonila hlavu trochu na stranu.

„Já nevím, ale vypadala jsi děsivě,“ projel si prsty vlasy a nádech se. „Heili, proč mám pocit, že se něco děje, že mi něco tajíš?“ Protože to tak je. Málem to řekla nahlas. Přála si mu to říct, ale bála se, že by se na ni koukal jinak. Do teď ji jeho pohledy vždycky rozechvěly celé tělo. O ten pocit vážně nechtěla přijít.

„Jsem jen unavená. Poslední dobou mě trápí zlé sny,“ vymlouvala se.

„Tohle nebyl jen sen, tohle bylo vymítání a nesnaž se mi říct, že ne. Viděl jsem, co se stalo s Emily Rose v Moci ďábla.“ Ano, Zach byl trochu hysterický.

„Prosím tebe, je to jen film,“ pousmála se.

„Ale podle skutečné události.“

„Ne vše v tom filmu je pravda. Vlastně šlo hlavně o ten soudní proces.“

„Ne, šlo o to, že tu holku posedl ďábel a dal jí nevybranou a ona zvolila.“
Ani jeden si nevšiml, že jejích problém nespočívá o čem daný film je, ale v tom že Heili něco tají a to mu vadí. Vlastně i jí.

„An, by se s tebou o tomhle mohla dohadovat do krve.“

„Sakra! Nezajímá mě An a ani ten film!“ vykřikl „Heili, jde mi o to, že jsem si myslel že mezi námi něco je, ale podle toho, co vidím, to bylo jen ve mně, protože jinak bys mi nelhala!“ po celou dobu svých slov, jí koukal do očí, aby poznala, jak vážně to myslí.

„Nelžu ti,“ špitla s hlavou skloněnou.

„Lžeš a děláš to zase!“ poslední výkřik, poslední pohled do obřích, uplakaných očí, které se pod nátlakem slaných slz zdály ještě větší, a pak odešel. Nechtěl se zabývat lhářem.

„Zachu!“ zavolala jeho jméno a rozutekla se k němu. Nechtěla kvůli svým démonům přijít o někoho jako by on. Měla ho ráda, ne... Milovala ho, jen si to nechtěla připustit. Obávala se toho, že když se mu svěří, ztratí ho a už nikdy se nebude nikomu moci otevřít. Vždyť jen díky němu, se zbavila smutku a začala se smát. On ji rozesmál. Těšila se z jeho přítomnosti a nenáviděla, když se museli rozloučit.
Otočil se k ní, zrovna když byla těsně u něj. Doslova po něm skočila, držela se ho tak moc pevně kolem krku, že ho dusila. Bradu si opírala o jeho rameno a otevřela ústa těsně u jeho ucha. „Miluju tě,“ vyšlo z nich. „Nesmím o tebe přijít.“

„Heili, škrtíš mě,“ rozkašlal se.
Heili se zasmála a povolila sevření. Odtáhla se tak, aby se mu podívala do obličeje. „Cos to řekla?“

„Že tě miluju a nechci o tebe přijít,“ zopakovala.
Opřel si čelo o její a setřel jí palci slzy.

„Taky tě miluju, ale nesmíš mi lhát. Na tomhle se nedá stavět,“ prohlížel si dokonalost v podobě ženy, která mu právě řekla něco, na co čekal už několik měsíců.

„Řeknu ti pravdu, jen mi slib, že ode mě neutečeš,“ pomalu se k němu přibližovala.

„Ani kdybys byla členem IS, neutekl bych od tebe.“ Tohle na něm milovala. V každé situaci ji dokázal rozesmál. I teď vibrovala smíchem. „Takže je to oficiální. Jsi moje holka?“ rty se mu rozšířily do okouzlujícího úsměvu.