Tropická bouře 2 - Nový začátek ✔

6.

Když se Zach ráno probudil a nenašel Heili vedle sebe, bylo mu jasné, že neutekla. Jednoduše musela domů za dětmi. Měl nápad. Ne, měl geniální nápad a musel ho zrealizovat.

To u Heili bylo veselo. Děcka měla svůj den už od rána.
„Hope, ne, nedělej to," pozdě. Právě vyspala celou snídani do umyvadla. „Kolikrát ti mám opakovat, že nemáme drtič odpadu jako babička," tahala jídlo ven z umyvadla. „Davide, jsi oblečený?" volala na syna, který se dnes až neobyčejně loudal.

„Jo, už jsem hotový," přišel do kuchyně. Heili se na něj usmála a naklonil hlavu na stranu.

„Jsi můj šikovný chlapeček," někdy se bála, že je láskou sní.

„Už nejsem chlapeček, jsem kluk," napomenul ji a usedl ke stolu. „Maminko, já bych si dal pizzu. Už od včera na ni mám chuť," jen to dořekl, někdo zaklepal na dveře.

„Po ránu pizzu nedostaneš, Davide, papej a ticho," zamířila ke dveřím. Nechápala, kdo ji takhle brzo ruší. Dnes nemá na nikoho čas. Musí na stanici a říct kapitánovi, co viděla. Pak chce ještě za rodinou unesených dětí. Možná bude mít další vizi, nebo zjistí něco, co by jim pomohlo najít chlapce včas. Otevřela a usmála se. Byl to Zach a v ruce držel krabici pizzi.

„Ahoj, co tu děláš?"

„Vyřizuji objednávku," prošel kolem ní rovnou za dětmi. Heili ho pozorovala s úžasem. Bylo až podezřele zvláštní, že jí nevadí jeho přítomnost, když má doma děti.

„Jedna extra velká syrová pizza pro dva rošťáky," jeho hlas se rozléhal po celém domě. Radostné, dětské jásání ho však překřičelo.

„Mami, můžu, prosím, prosím, řekni že ano," hulákal David. Heili lehce a s úsměvem kývla. Ruce měla zkřížené na prsou.

„Pane pizzaři, my jsme si, ale žádnou pizzu neobjednali," pohrávala si s trojúhelníkem, který jí nešel do pusy.
Zach už otevíral pusu, že jim řekne nějakou lež, ale to Heili nechtěla. Lží už bylo dost.

„Děti, Zach nepeče pizzu," pomalým krokem šla k nim. Podívala se na Zacha, který vykulil oči skoro stejně jako děti.

„Nejsem?" zeptal se a ukázal na sebe, jako by tomu nevěřil. Vážně dětem prozradí jeho totožnost.

„Nejsi," kývla že ne. „Děti, chtěla bych vám něco říct," posadila se k nim ke stolu. Chytila Zacha za ruku a donutila ho, aby si sedl k rodinnému stolu. „Tohle je Zach, a od teď ho budete vídat častěji. My se totiž máme rádi, takže..."

„Takže to znamená, že se budete pusinkovat," skočila jí Hope do řeči. Heili se zasmála a podívala se na Zacha.

„Když mi to dovolíte, tak bych maminku rád pusinkoval," hladil při tom Heili palcem po ruce.

„No, jestli nám za to budeš nosit pizzu, tak je nám to jedno," řekl David.

„To zní jako skvělá dohoda," natáhl k Davidovi ruku a potřásl si s ním. Pak to samé udělal s Hope. Musel si oddechnout a setřít z čela pot. Byl více nervózní, než kdyby se mu mělo narodit vlastní dítě. Mohlo se stát, že by ho děti nepřijaly a to by znamenalo komplikace, ale on donesl pizzu. Měl to v kapse.

„Tak jo, jsem ráda, že jste se dohodli, ale už je čas," koukla na hodinky. „Musíme do školky. A já mám nějakou práci," podívala se na Zacha.

„Práci?" přivřel na ni jedno oko. „Můžu s tebou?" tušil o jakou práci šlo a strašně ho to zajímalo.

„Já nevím. To se asi nehodí," nebyla si jistá, zda je to dobrý nápad. Takovou ji neznal. Mohla by se mu zhnusit.