Tropická bouře 2 - Nový začátek ✔

14.

Heili se probudila celá zmatená. Netušila, co se stalo. Najednou ji něco stáhlo do země a teď je… Kde to vlastně je? Posadila se a koukala kolem sebe. Seděla na něčem kamenném. Kolem ní se rozléhala nebesa a do jejího těla burácel silný, studený až mrazivý vítr. Objala si tělo a třela si paže, aby se alespoň trochu zahřála.  

„Mami!“ Najednou jí v náruči přistála Hope. Vyděšená tím vším se mačkala k mamince. Tělíčko měla promrzlé na kost, ale to, že tam byla maminka s ní, ji uklidnilo natolik, že se třásla už jen zimou.

„Hope, co tu děláš?“ byla zmatená ještě víc.

„Nevím. Usnula jsem ve školce, ale probudila se tady,“ vzlykla. Náhle se ozvaly kroky. Heili k sobě přitiskla dcerku ještě víc.

„Mě se bát nemusíš, dcero.“ Dcero? Dcero? Ten stařec, který stál před ní, nebyl její otec. Tento člověk, měl přinejmenším o dvacet lep více. Vypadal skoro jako její dědeček. „Ano, jsem to já,“ usmál se. Kolem rtů se vytvořilo několik vráse, ale oči… Ty oči ho prozradily. Ač vypadal na šedesát, poznala v něm tátu.

„Bože můj, tati. Co se to sakra děje?“ brada se jí rozklepala pod tíhou událostí.

„Asi bych ti měl něco říct,“ poklekl k ní. Pohladil svou holčičku po vlasech a usmál se na vnučku. „Jsou jisté věci, které nevíš. Nejsem nejlepším patologem kvůli mým znalostem, ale mám jistý dar. Neboli prokletí. Myslím, že víš, o čem mluvím… nebo spíš víte,“ zas věnoval vnučce milý úsměv.

„Tati… tys to věděl. Věděl jsi, co mě čeká. Mě i Hope.“ Vše jí došlo. Táta měl také schopnost komunikovat s duchy.

„Zlato, snažili jsme se tomu zabránit. Pamatuješ na tu hypnózu?“ Heili přikývla na souhlas. „Myslel jsem, že tě tím ochráním, že se ti to vyhne.“

„Vyhlo. Na několik let ano. Až tady se to vrátilo.“ Chtěla ho uklidnit, protože si všimla, jak se třese, jak je mu líto, že ji dostatečně neochránil.

„Je tu ale ještě něco. Heili. Naši rodinu postihla kletba. Každých sto let přijde ona. Potřebuje tři generace, aby přežila. Když se u Hope projevil dar, dala jí tím jasně najevo, že je čas. Vysává z nás život. Proto to stárnutí,“ poslední větu řekl s dostatečným důrazem, aby bylo dost jasné, v jak velkém nebezpečí jsou.

„Tati, co mi tím chceš říct?“ s nejvyšší obavou vyslovila a stiskla své nevinné dítě tak silně, až Hope zakňourala. „Podívej na ni. Nestárne, je stále stejná,“ začala plakat. Otec obě obejmul a zašeptal.

„U dětí je to jinak. Vysaje z nich život najednou.“ To Heili nemohla dopustit. Musela něco udělat. Musela dostat Hope do bezpečí! Prudce vstala, aby zjistila, kde se nachází. Jenže zde byl kámen úrazu. Z tohoto místa se nemohla dostat. Jediná možnost bylo skočit do moře, jenž se rozléhalo kolem skály, na jejíž vršku se nacházely. „Heili,“ otec křičel její jméno, aby ho přes hlasitý vítr slyšela. Otočila se k němu. Vlasy jí vlály ve větru a motaly se jí do obličeje.

„Musíme se odsud dostat. Někde tu bude cesta ven!“ I ona křičela. Zdálo se, že vítr přidal na síle.

„Tady žádná cesta ven není!“ Najednou vítr ustál a z mlhy se vynořila překrásná žena. Černé vlasy jí sahaly až na zem. Pleť bílá jako porcelán. Rty rudé snad víc než samotná krev a vysoká víc, než by bylo možné. „Zdravím tě,“ pokývla k Heili, jako nejlepší kamarádka. Ta otočila Hope hlavu, když té maličké nedala zvědavost a chtěla se podívat.

„Moji dceru nedostaneš!“ vykřikla.

„Obávám se, že s tímhle nic nenaděláš. Čekala jsem dost dlouho, než tato chvíle nastane. Před několika lety mi to tedy jeden magor málem pokazil, ale naštěstí jsi měla Deloneho. Toho muže byla škoda,“ dodala, jako by jí vážně na Davidovi záleželo. „Byl to hodný člověk.“