Tropická bouře 2 - Nový začátek ✔

11.

„Žije!“ vykřikl Zach plný radosti.

„Díky Bohu,“ ozvalo se sborové oddechnutí.

Vzal slabé tělo do náruče a položil ho na jednu z postelí. Hladil ji po vlasech, které zbělaly hrůzou, která se děla ještě před několika okamžiky.

„Otevři oči, no tak lásko, prosím, otevři ty svoje krásné oči,“ vzlykl. Tohle se mu přestávalo líbil. Muselo to skončit, nebo se tahle černá magie, vymkne kontrole a špatně to dopadne.

„Ona nemůže,“ promluvila Hope. Všichni k ní stočily hlavu. Očekávali, co z té malé holky vyleze.

„Tatínek říká, že je moc slabá.“ Podívala se vedle sebe, jako by tam někdo stál. A stál, jenže ho viděla jen ona.

„Hope, táta je tady?“ velmi opatrně se jí zeptala Paulina.

„Ano, stojí hned vedle mě, ale už musí jít, aby se maminka mohla probudit,“ pohlédla zas vedle sebe s hlavou trochu zakloněnou. „Dobře. Zachu. Prej máš pravdu.“

„Co tím myslí?“ nechápal.

„Ta…,“ zarazila se. „Už tu není. Maminka se za chvilku probudí,“ přešla k ní. A vážně se za malý okamžik Heili probudila. Otevřela víčka, ale hned je zas zavřela.

„Bože, to jsem umřela?“ zamumlala, když viděla kolem sebe kolečko známých lidí.

„Ano, zlato. Na chvilku jsi nás opustila,“ přitakal Zach a chytil ji za ruku. Byla studená a stejně bledá jako její tvář.

„Myslela jsem to dobře,“ otevřela oči. „Co děti, jsou v pořádku?“

„Ano, jsme,“ posadili se k ní. Usmála se, když je viděla.

„Jen David bude muset jít do nemocnice. Má roztrhlou hlavu,“ An ho pohladila po vlasech a rovnou ho odtáhly s Paulínou pryč. „Postaráme se o to. Jo, mimochodem, ty bys měla jít taky, nevypadáš vůbec dobře.“ Pak už se otočila a zmizela i Davidem.

„Hope, jak ti je?“ dívala se své dceři do tváře a poznala, jak moc za tu malou chvilku dospěla. Něco na ni bylo jiné. Jako by byla poznamenaná tím, co se stalo.

„Teď už dobře, ale předtím jsem se strašně bála,“ vzlykla. „Vůbec nic si nepamatuju, jen ten strach.“

„Och, zlatíčko, to je mi líto,“ nastavila náruč, do které jí dcerka opatrně skočila.

Zach pochopil, že ty dvě potřebují chvilku pro sebe. Odešel z místnosti a přivřel dveře. Přemýšlel nad tím vším, co se stalo. Heili byla hodná holka a on ji vážně moc miloval, ale nemohl se dívat, jak mu umírá před očima. To prostě nešlo. Na tohle neměl. Přemýšlel a přemýšlel, ale obrázek jejího bezvládného těla nemohl vyhnat z hlavy. Netušil, jak dlouho tam byl. Vnímal ticho, jenž se rozléhalo kolem něj a nechal se jim uspat. S hlavou na stole ho našla až Heili. Políbila ho na zmuchlanou tvář, čímž ho probudila. Trhl sebou, ale když si uvědomil, že je to jen Heili, uklidnil se.

„Usnul jsi?“ chytila jeho ruce do svých.

„Ano, Heili… já.“

„Pš,“ políbila ho. „Já vím a chápu to. Ne každý se s tímhle smíří,“ v očích se jí objevily slzy.

„Vážně tě miluju,“ šeptl a políbil ji do dlaní.

„Vím to.“ Obří slza jí stekla po tváři. „Moc dobře to vím a mrzí mě to, nikdy jsem neměla dopustit, aby ses dostal tak daleko.“ Strašně ji bolel tenhle rozhovor, ale od samého začátku si byla jistá, že to jednoho dne přijde, jenže ona byla tak zamilovaná a tolik si přála zas být milována, že tomu prostě věřit nechtěla a nyní to došlo až sem. Do míst, kdy ztrácí oba, kdy se kvůli ní Zach trápí a má výčitky.