Avengers - známá neznámá

4- nikdy se odsud nedostanu

Stále mnou proudí elektřina a mně se zdá jako by už to trvalo celou věčnost. Divím se že jsem tu věc mezi mími zuby ještě nepřekousla a nevylámala si zuby. Kdybych mohla tak si nejradraději překousnu jazyk a vykrvácím. Bolestí by to vyšlo na stejno...
Pravidelně mě také polívali vodou která jako výborný vodič elektřiny udělala svoje...
K čertu s nesmrtelností! To tady budou na mně dělat ty pokusy věčně?!

Ani jsem nezaregistrovala že se dovnitř vřítil nějaký muž který okamžitě po vědcích a doktorech řvát.
Že se něco děje jsem poznala teprve když mě již dlouhou dobu nepolili vodou a bolest pomalu ustávala.
Neměla jsem ale sílu nic dělat. Pouze jsem ležela...
Ve vzduchu mimo křeslo se pohupovala také má bezvládná zjizvená ruka která mi ničila moji stabilitu na pokusném křesle.
Slyšela jsem výstřely ze zbraní a řinčení kovu.
Bylo to daleko... moc daleko na to abych to tak zřetelně slyšela ale neměla jsem sílu nad tím dále přemýšlet.

Něčí ruce mi začaly doslova vytrhávat hadičky s tekutinou z těla, sundaly z onoho křesla a táhly nohama po zemi někam pryč.
Ona osoba si u vláčení mě po zemi stále opakovala jednu a tu samou větu: " Hydra se stejně nedá zničit, proto nechápu proč to stále zkoušejí."
Vůbec jsem nechápala proč právě teď mluví o bájné bytosti ale neměla jsem sílu ani chuť se nad tím pozastavovat.
Jediné na co jsem touto větou přišla je to že ona postava je, podle hrubého hlasu, nejspíše muž.
Stále mě táhl po té studené podlaze když mě ale náhle upustil a já sebou praštila o zem.
Podle rány pár metrů od sebe jsem usoudila že nejspíš nejsem jediná kdo teď líbá matičku zemi.
Pomalu jsem z posledních zbytků energie začala otevírat oči.
Jediné co jsem ale viděla byla nade mnou se sklánící tmavě modrá šmouha která mi milým klidným hlasem něco říkala.
Potom mě ona tmavě modrá šmouha vzala do náručí a pevně přitiskla ke své hrudi.
Únavou se má víčka začala opět nekontrolovatelně zavírat a já už jen cítila jak se šmouha držíc mě v náručí dala do pohybu.
Pomalu jsem začala v obětí těchto svalnatých paží usínat což netrvalo dlouho jelikož jsem opět letěla vstříc matičce Zemi.
Asi metr či dva odemě se spustila rvačka nejspíše oné šmouha a někoho dalšího.
Slyšela jsem pouze rány pěstí, řinčení kovu a sem tam také sténání což mě trochu děsilo.
Nejhorší na tom bylo že jsem nemohla nic udělat. Jenom bezvládně ležet rozpláclá na zemi a poslouchat.

Ze země mě najednou opět někdo nebo něco zvedlo.
V první chvíli jsem si myslela že je to opět modrá šmouha ale zvedaly mě dvě silné chladné ruce.
Tato chladná věc mě následně vzala do náručí a něco křikla někam za sebe.
Zdá se mi to nebo je ta věc co mě právě drží z kovu?!
Začít nad tímto faktem přemýšlet ale už nepřipadalo v úvahu jelikož jsem začala ztrácet nad svým tělem kontrolu úplně a usnula jsem.

...

Pomalu jsem začala otevírat oči a rozhlížet se kolem sebe.
Ležela jsem opět v nějaké bílé místnosti plné přístrojů a hadiček s různými tekutinami.
Jedinou změnou bylo, že jsem nebyla připoutaná na žádném křesle ale ležela na posteli.
Začala jsem se ošívat a rukama urychleně vytrhávat všechny hadičky co byly k mému tělu připojeny.
Byla jsem úplně mimo. Jediné co jsem momentálně cítila byl strach z dalších bolestných pokusů na mé osobě.
Bezhlavě jsem si rvala hadičky z těla a ani nevnímala kolik tržných ran jsem si tím způsobovala.
Měla jsem před očima černo... byla jsem zaslepená strachem z ... hadiček?
Přístroje okolo mě začaly zběsile pištět což mě zděsilo ještě více a stále připojená na pár hadiček jsem vylétla z postele.
Nechtěným zatáhnutím za hadičky při výskoku z postele jsem převrhla několik stojanů ke kterým byly hadičky připojeny a kolem věci začaly padat k zemi jako domino.
Skoro jsem nestíhala uskakovat před padajícími sklenicemi a v chodidlech měla zaražených desítky střepů.
Najednou se rozrazily dveře...

A další kapitola je na světě! Doufám že se vám tento příběh líbí. Od teď se budu snažit aby kapitoly vycházely pravidelně v sobotu. Snad to bude takto lepší😁.
Jste skvělí! Moc děkuji za to jak čtete tuto knihu. Nesmírně si toho vážím😃