Avengers - známá neznámá

5- nutný odpočinek

Ve dveřích stála vysoká postava. To bylo jediné co jsem stihla zaregistrovat během uskakování před  padajícími skleněnými láhvemi.
Už jsem poskakovala po docela velké louži krve když mě najednou propadly dva páry silných rukou.
Docela mě to vyděsilo jelikož jsem si těchto dvou osob vůbec nevšimla. Ty mě následně zvedly a přenesli opět k lůžku, ale stisk nepovolily.
Konečně jsem se podívala do tváří zachránců mých už tak hodně pořezaných chodidel.
Nevěřícně jsem na ně zírala svýma zelenýma očima zkrz prameny mých kudrnatých vlasů.
Stál předemnou Steve a muž s delšími hnědými vlasy a ledově modrýma očima.
Byl mi povědomý... a to hodně. Přísahala bych že jsem jej již někde viděla.

Oba dva si jako na povel předemě klekli a hleděli mi zpříma do očí.
Stále jsem ale seděla jako přikovaná a přeměřovala si oba dva zkoumavým pohledem.
Steve mi chytil mou dlaň. Asi proto že jsem se pořád nekontrolovatelně chvěla z šoku který jsem utrpěla před chvílí.

"V pohodě Viky?" Zeptal se mě opatrně Steve.
Odpovědi se mu ale nedostalo jelikož mě začínala znervózňovat přítomnost onoho muže s... kovovou rukou?!
"Kdo to je?" Zeptala jsem se, ač hvějícím se hlasem, tak přesto poměrně rázně a upřela na Steva tázavý pohled.
"Ty jsi jej nepamatuješ? Vždyť je to přece ..." Větu ale nestihl doříct jelikož jsem jej přerušila.
" Myslíš že si za těch devadesát šest let co tady na tomto světě pobíhám, pamatuji každou osobu kterou jsem kdy potkala?!
No jo! Ty jsis vlasně sedmdesát let hrál na mrazák někde na dně oceánu!
Ty nevíš jaký to je tady trčet téměř sto let čtyři a dvacet hodin denně!" Začala jsem po něm okamžitě řvát. Nesnesla jsem pomyšlení na to jak mě tady nechal.
A když si milostivě rozmrznul tak se ani neobťežoval si o mě nic zjistit a v klidu řekl že jsem mrtvá? Vždyť jsem ještě mohla teoretický někde dožívat poslední chvilky svého života!
A teď se ještě diví že si nevzpomínám na nějakého chlapíka kterého jsem údajně před asi sedmdesáti lety potkala? To snad nemyslí vážně?!

"Promiň" Vypadlo ze mě po chvíli zírání na překvapené výrazy všech zúčastněných.

Bratr se na mě zaraženě podíval a bez projevu jakékoli emoce řekl:
"Měla by jsis jít odpočinout. Příjdu za tebou později." Jakmile to dořekl tak se oba dva otočili a šli ven z místnosti při čemž jsem za nimi nevěřícně zírala s otevřenou pusou.
Nechtělo se mi věřit že mi ani neodpověděl, sebral se a šel.
Já vím, přehnala jsem to a to hodně. On za to nemohl...
Do pokoje za mnou přicupitala žena v bílém a začala mi ošetřovávat chodidla.
Během křičení na Steva jsem si ani nevšimla že už někdo stihl uklidit největší nepořádek z podlahy a vytřít krvavou šmouhu po mých chodidlech která se tam ještě před chvílí rozvalovala.
Pomalu mi opět začínala těžknout víčka.
Steve měl asi pravdu. Měla bych si zdřímnout...

Ahoj! Tak co? Jak myslíte že se Viktorie zvládne vypořádat s tím co jí Hydra provedla? Zanechá to nějaké následky? A přestane se děsit všeho co jí připomíná bolestně ztrávená léta? Vzpomene si vůbec na onoho muže? Může být on také z minulosti tak jako ona? Je to vůbec možné?
Odpovědi na tyto i mnoho dalších otázek se můžete těšit v dalších kapitolách😃