Avengers - známá neznámá

26- Jack

Opatrně jsem se k mým nohoum naklonila. Při čemž každý pohyb pro mě představoval neuvěřitelnou bolest. Pomocí rukou jsem osvobodila mé hrůzně vyhlížející nohy a následně na ně jen slepě zírala. Začínala jsem si všímat jak se začínají před míma očima obě nohy hojit. Se zlomenou kostí to ale ani nehlo... měla jsem strach že mi nohy takto srostou a já už nikdy nebudu chodit. Zatla jsem zuby a silou dostala kost na pravé noze na své místo, bolest byla síc nesnesitelná ale následně začala velice rychle ustupovat. Abych si to nestihla rozmyslet, jsem rychle dala kost na své místo i u nohy levé. Ani teď mě nesnesitelná bolest neminula ale již jsem ji přílišně nevnímala. Má mysl byla momentálně naprosto zaneprázdněná tím, že se snažila pobrat to, co se právě dělo před mýma očima...
Viděla jsem jak se rány na nohou samy neskutečnou rychlostí zacelovaly.
O chvíli později jsem se již se zdravýma nohama opatrně postavila a zkusila se rozejít. Bylo to stejné jako předtím až na fakt že se nohy samy zregenerovaly. Nevím jestli je to spíše dobrý nebo děsivý fakt.
Svůj pohled jsem upřela na oblohu na níž nebyl jediný mráček a slunce dávalo jasně najevo, jak silné dokáže být. Na první pohled by se člověk až usmál jak krásný den to je...
Kolem mě jsou ale trosky z quinjetu a obávám se, že také mrvá těla. Děsivou atmosféru tomu také dodávali černočerní krkavci jenž se sem najednou slétli.
"Haló? Je tu někdo?" Prolomila jsem ticho svým částečně chvějícím se hlasem.
Kousek od místa kde jsem právě stále se ozvalo zaskřípání a já se k místu ihned rozeběhla. Ležel tam jeden muž kterého jsem často na základně výdávala. Myslím že se jmenoval Jack. Byl to asi tak třicetiletý letý muž s tmavě hnědými vlasy a kedově modrýma očima jenž mě právě detailně pozorovaly.
"Jacku... jste v pořádku?!" Vyhrkla jsem ze sebe tak rychle až mě to samou překvapilo.
"Já ano, ale ty za chvíli nebudeš!" Řekl a v tu chvíli na mě vystřelil pistolí jenž rychle dokázal vytáhnout z pouzdra na opasku. Ani jsem skoro nezaregistrovala co se stalo a už jsem držela mezi palcem a ukazováčkem kovovou kulku, která by se mi jinak zavrtala hluboko do hrudi. Vrhla jsem po Jackovi nenávistnými pohledem. On na mě stále nevěřícně hleděl a pak vystřelil znovu. Opět jsem kulku zachytila a zlostně mu vykopla zbraň jenž mu dřímala v dlani.
Byla jsem rozzuřená...
Cítila jsem lehké mravenčení u konců prstů a v dásni. Také jsem najednou na svět nehleděla svýma očima... byly jiné... ale zároveň jsem se s nimi cítila ještě více jako já než dosud.
Slyšela jsem jak se odněkud z hlubin mě ozvalo zavrčení...
Sedla jsem si na Jacka obkročmo, pevně jej chytila za krk a přitiskla k zemi.
"Tak co? Jak se cítíš?.... oooo proč tak sípeš? Chceš snad pomoct?"
V tu chvíli jsem jej přiškrtila ještě více.
"Krásný pocit že ano? Když mě hezky a srozumitelně poprosíš... tak tě možná i pustím."
Řekla jsem a zasmála se. V tu chvíli mě ale něco odhodilo stranou...

(Nahoře na fotce máte Jacka)
Moc se omlouvám za mé nečasté a nepravidelné vydávání kapitol😓 jen je pro mě všechno poslední dobou velice časově náročné a na Wattpad si moc času zatím nenacházím. Slibuji vám že se to ale brzy změní😊