Avengers - známá neznámá

14- neopovážit se vzdát

Ráno jsem se probudila poměrně brzo. Při pohledu na budík jsem se prěsvědčila o své pravdě, protože byla teprve 5:34 a schůzka s Furym a Natashou mě čekala až v osm.
Znechuceně jsem sebou opět plácla na postel se snahou opět usnout.
Tyto pokusy byly ovšem víc než neúspěšné a proto jsem se rozhodla jen tak ležet nechat čas plynout.
Sledovala jsem každý pohyb sekundové ručičky na budíku. Mám pocit že mi to ten budík dělá naschvál. Ty sekundy nemůžou trvat tak dlouho! Každá minuta je jako hodina!
Ze stavu největší nudy jsem se už šla převléknout. Otevřela jsem skříň a skoro se vylekala toho, kolik oblečení tam bylo. Vše bylo sice černé a téměř stejné ale i tak...
Natáhla jsem na sebe černé elastické kalhoty a uplé termo triko stejné barvy.
Následně jsem zamířila do koupelny kde jsem vykonala ranní hygienu a zamířila opět k posteli.
To mi ale rozmluvil všetečný pohled Athose a proto jsem se k němu sehla a začala drbat. Za chvíli jsme oba dva v zápalu hry přez sebe lezili jak šílení. Schytala jsem již pár kousanců které jsem si způsobila svou nedostatečnou pozorností a právě mi Athos držel v zubech nohu když se odedveří ozval tlumený smích. Oba dva jsme se jako na povel otočili směrem zdroje zvuku. Stála tam Natasha která ač přez svou snahu se tvářit důstojně, nedokázala zakrýt svůj smích.
Ona se dokáže smát?! No to mě podrž!
Řekla jsem si v duchu.
Pohled na ni mi taktéž vyhouzlil úsměv na tváři a začala jsem se také smát. Athos sice tuto situaci zajisté nechápal ale radoval se stejně jako my.
"Jak dlouho už tu stojíš?" Zeptala jsem se jakmile jsem se konečně přestala smát. Smích je holt má slabá stránka. Když začnu tak jednoduše nedokážu přestat.
"Asi tak čtyři minuty. Měli bychom už ale vyrazit."
Jakmile to dořekla tak zmizela za dveřmi a já se rozběhla za ní při čemž jsem na sebe ještě rychle nasoukala tenisky.
Prudce jsem rozrazila dveře a vlítla na chodbu při čemž málem sejmula Natashu čekající vedle mých dveří.
"Můžeme jít?" Zeptám se nedočkavě na což se mi dostane né už tak veselé odpovědi.
"Musíme"
Řekla Natasha a vyrazila svižným krokem vpřed.

...

Konečně jsme dorazili před obrovské dveře které má společnice s lehkostí otevřela a my mohly vejít dovnitř. Tak už na nás čekal muž s né příliš přátelským výrazem, jedním okem zakrytým černou páskou a oblečen v černém dlouhém kabátu.
"Dobrý den slečno Rogers. Předpokládám že jste byla informována o tom co vás dnes čeká, můžete tedy začít."
Jakmile to dořekl tak mě Natasha propadla zezadu za krk, podkopla mi nohy a poslala mě k zemi na níž jsem ale nedoletěla díky svým reflexům a dopadla do dřepu. Z této pozice jsem měla jedinečnou příležitost zaútočit směrem nahoru k její hlavě ale na to určitě čeká, proto jsem se odrazila a vyletěla těsně vedle ní. Toto vůbec nečekala a její ruce mě ukázkově minuly což způsobilo že jsem doletěla až za její záda. Od tamtud jsem okamžitě naútočila zezadu při čemž jsem na ni vyskočila, podrazila nohy a svou vahou ji vyvedla z rovnováhy úplně. Při dopadu na zem jsem si ještě na ni klekla a zalomila ji levou ruku do takové pozice, aby se už nepohla.
Po chvilce jsem ji ale pustila a vstala, což jsem opravdu dělat neměla jelikož v tu chvíli se Natasha neuvěřitelnou rychlosti vymrštila na nohy a zaútočila na mě zepředu. Když byla pár centntimetrů odemě tak jsem se vší silou jsem se odrazila, vyskočila do vzdychu a s přemetem nad její hlavou ji přeletěla. Dopadla jsem přímo na nohy a ihned se na ni vrhla znovu. Zastavila jsem se těsně před ní a začala se vyhýbat jejím útokům. Když jsem se asi už po čtvrté vyhla tak jsem ji opět podrazila nohy a ona letěla vstříc zemi. Při letu mě ale zachytila za tryko a stáhla s sebou. Na zemi rvačka pokračovala. Nyní už jsem se nedokázala vyhnout úplně všem úderům a dva od Natashy schytala. Když jsme se dostaly do pozice že byla Natasha nademnou tak mi vší silou přitiskla ruce k zemi a škodolibě se na mě usmála. Úsměv jsem ji opětovala a nohama ji odhodila pár metrů od sebe. V boji jsme ještě pěknou chvíli poračovaly. Několikrát jsme ještě letěly vstříc zemi ale ani jedna z nás se nehodlala vzdát. To nás obě stále více rozzuřovalo.
Boj zastavil až Fury který toho už měl zjevně dost.