Avengers - známá neznámá

24- prokletá elektrická krabička

Trochu nejistě jsem pohlédla na mé oba dva zvířecí parťáky. Musíme jet!
Pokud budeme muset bojovat tak nejspíše padneme ale toto může být jediná možnost najít Avengery která se naskytne!
Pár dlouhými kroky jsem se přemístila blíže k Erosovi a ladně na něj vyskočila.
Plnou rachlostí jsme se rozjeli směrem k městu.

...

V dálce již byly vidět střechy obrovských budov a to mě donutilo zastavit. Nebyla jsem si zrovna moc jistá tím, že vím kde jsem.
Zapla jsem mobil a zděšeně zjistila že mi zbývá jen pět procent baterie. Musím jen doufat že ho nebudu potřebovat.
Otevřela jsem mapy a zkoušela najít Brooklyn. Nešťastně hledím do této prokleté elektronické krabičky a snažím se zjistit kudy se mám šanci dostat na potřebné místo pokud možno ne přez město.
V tu chvíli se mi v ruce mobil zhasne a nepříjemně zapípá.
Eros toto evidentně ani v nejmenším nečekal a vzepjal se. Divoce zamával kopyty a mě vyklouzl mobilní telefon z dlaně.
Když se Eros podemnou opět postavil na všechny čtyři tak jsme se rozjeli směrem který jsem podle té hloupé krabičky určila. Nemělo cenu se pro ten mobil vracet. Byl stejně úplně vybytý a já ho stejně nikterak nikdy nepoužila.
Všechny tři nás čeká ještě poměrně dlouhá cesta. Opravdu dlouhá...

V tu chvíli slyším nad námi poměrně hlasitý zvuk motoru a tak pohlédnu vzhůru na docela nápadný quinjet.  S Erosem zpomalíme do svižného kludu a sledujeme jak Quinjet před námi přistává.
V tu chvíli nás doběhl i Athos u kterého jsem skoro zapoměla zaznamenávat že mě s Erosem nestíhá.
Quinjet před námi přistál a otevřel obrovské dveře s rampou po které jsme vycválali nahoru. A za námi v těsném závěsu vyběhl zadýchaný Athos.
Za dveřmi stála netrpělivá a poměrně podrážděná Angela.
"Přeskočilo ti?! Víš jak to bylo nezodpovědné?! Mohla si ublížit sobě i zvířatům!!"
Začala na mě rozzuřeně řvát a u toho po očku nedůvěřivě kontrovala Athose jestli se na ni nedívá. Měla z něj strach stejně jako většina lidí zde...
"Mladá, nezodpovědná puberťačka!" Přidal se k ní Simon jenž přišel od někud zpoza jejích zad.
"Je mi víc jak vám dvoum dohromady..." sykla jsem jedovatě a zamračila se.
"Tak víc říkáš? A kolik že ti teda vlastně je? Jak to tak vidím tak matika nebude tvou silnou stránkou co?" Sykl po mě s vyditelně hraným zájmem Simon.
"Devadesát šest!"
"No jasně! A já jsem velbloud ze Sibiře!" Vysmál se mi do obličeje Simon.
Vrhla jsem po něm vraženým pohledem.
Simon i Angela vyděšeně uskočili stranou...
Nechápala jsem co jsem tak strašného udělala aby se tak lekli ale momentálně mě to moc nezajímalo. Měla jsem na něj vztek.
Bylo mi jedno jak absurdně zní co jsem jim řekla... ale mohli by to respektovat...