Destroyed from inside

-2-

Chiara:

,,COŽE?" vyjekla jsem na Iana, když vyslovil to jméno.

To jméno, co mě strašilo ve snech i v reálném životě. To jméno, kvůli kterému jsem se bála jen přiblížit k základce.

Ten člověk, který mě od sedmé třídy šikanoval fyzicky i psychicky.

Ten člověk, o kterém věděli, co dělá, jen lidi ze školy, kteří se ho báli, takže nic neřekli. Člověk, kterému jsem musela čelit já sama a taky to neřekla nikomu, protože oni nebyli jediní, kdo se ho báli. Nikdo mi nemohl pomoct, ani rodina.

Když jsme se po základce odstěhovali, měla jsem konečně klid a donutila se k tomu to říct alespoň Ianovi, ve kterém mám veškerou podporu a důvěru.

A teď se znovu objevil. Charlie Baker, ničitel mé osoby, šikanátor a psychopat. Aspoň tak ho beru já.

,,Chiaro? Jsi v pohodě?" probudil mě z mých myšlenek Ian. Jen jsem záporně zakývala hlavou a následně ji sklonila.

,,Představíš nás Iane?" promluvil někdo za mnou. Otočila jsem se a do mých očí vytřískly slzy.

Jeho výraz mluvil za vše. Došlo mu, kdo jsem a co mi dělal. Utekla jsem od nervózního Iana a překvapeného Charlieho na dámské toalety, kde jsem se svezla po stěně a brečela si do kolen.

Proč? Proč se vrátil? Proč teď a proč sem? Co po mě chce? Bude mě znova šikanovat? Proč mě vůbec šikanoval?

Tyhle otázky mi běhaly v hlavě, když jsem se snažila uklidnit svůj dech a sladit ho s mým tepem.

Zvedla jsem se, opřela se rukama o umyvadlo a podívala se do zrcadla.

Rozmazanou řasenku jsem ihned utřela, zhluboka se nadechla, vydechla a vyšla z toalet do tělocvičny.

Back in time:

Můj žaludek se stále smrskával, po těle se mi tvořili červené modřinky, některé už chytaly modrofialovou barvu.

Moje hlava bolela, nohy byly slabé, ruce nemohoucí. Celé mé tělo protestovalo, abych se nějakým způsobem bránila.

Bolelo to. Bolelo to, jak do mě vší svojí silou kopal. Ale ještě víc bolelo, vidět spolužáky, jak jen chodí kolem a nic neřeknou.

A nejhorší bylo nevědět, proč to vlastně dělá. Proč mně.

Zdvihla jsem oči k postavě, která mě kopala. Jeho oči se na mě podívaly. Zdálo se mi, že v nich bylo trochu lítosti. Ale tahle myšlenka se mi vytratila z hlavy hned, co do mě znova, naštestí ten den naposledy, kopl.

Now:

Zatřásla jsem se nad tou vzpomínkou, která se mi vybavila, když jsem vešla do tělocvičny a spatřila ho.

Po 3 letech klidu se znova objevil.

Všichni ztichli, když jsem vešla do tělocvičny, upřeli na mě zrak a čekali, co se bude dít dál.

Došla jsem k nim, dala si ruku v bok a ironicky se usmála.

,,Chiaro já-" ,,Nechci nic slyšet. Klidně si prašť jestli se ti uleví" přerušila jsem ho a dostala ho do rozpaků.

,,Jestli ne tak prosím odejdi, nebo si sedni na tribunu, my tu máme trénink" jednoduše jsem řekla, otočila se na patě a šla zapnout hudbu.

Zapnula jsem If I am lucky od Jasona Durela (můžete si ji pustit❤). Miluju tu písničku a fakt skvěle se na ni tancuje.