Diabolik Lovers - Z deníku služebné (Character x reader)

5. Část: Tipy a triky aneb Nepokládej zbytečné otázky

Yui tě vede za ruku potemnělými chodbami sídla do křídla pro služebnictvo, které v současné době obýváš úplně sama. Když se přiblížíte k tvému pokoji a ty si myslíš, že jsi pro dnešní večer v bezpečí, rychle tě vyvede z omylu škvíra mezi dveřmi a jejich rámem. Tvůj pokoj je otevřený, a to sis stoprocentně jistá, že jsi při odchodu zamykala! Hned tě napadne, co asi tvůj kocour. Jestli ti utekl...

„N-Někdo tady byl," zajíkneš se nevěřícně. „Moje kočka je pryč!"

„Bohužel, tady nemá moc smysl zamykat. Víš, to, že utekl, je možná dobře," povzdychne si Yui a nasadí trochu posmutnělý úsměv. Ani jedna Mochiho nemůže v pokoji najít. Než se stihneš zeptat, co má její výraz znamenat, položí ti otázku ona. „Jak se vlastně jmenuješ? Já jsem Yui Komori."

„Ach, promiňte," zatřepeš hlavou, protože tě doposud nenapadlo se představit. Je to příjemná změna, věnovat se najednou něčemu jinému, než je urputná snaha neomdlít, zatímco ti pohledný kluk saje krev z ramene. „Jsem (tvé jméno a příjmení). Ráda vás poznávám," oplatíš Yui úsměv. Na rozdíl od těch šklebů, co jsi viděla v jídelně, je její úsměv vřelý a laskavý.

„Klidně mi můžeš tykat, jsme na stejné lodi," mrkne na tebe a mávne rukou k posteli. „Posaď se, podívám se ti na to." Bradou kývne ke stále krvácející ráně na tvém trapézovém svalu. Sklesle se posadíš na postel, ona k tobě přistoupí, vytáhne si z kapsy čistý bavlněný kapesník a opatrně setře krev z rány, aby na ni lépe viděla. „Ajaj," sykne. Laito tě totiž nepokousal jen svými tesáky; zaryl do tebe i řezáky a to dost hluboko. „Promiň, to je proto, že jsem ho od tebe zkoušela odtrhnout," omluví se, jako by tě snad pokousala ona sama.

Sleduješ ji s pevně sevřenými rty a hlavou se ti honí různé věci.

„Nepokládej zbytečné otázky... Ne, tohle není zbytečná otázka!" učiníš rozhodnutí ujistit se v tom, co v tobě hlodá nejvíc.

„Yui, v-vážně to jsou--," začneš, ale hlas tě zradí. Máš snad strach, že když to slovo vyslovíš, nebude už před touhle šílenou skutečností úniku?

„Upíři?" doplní Yui větu místo tebe a znovu si povzdychne. „Bohužel ano," přisvědčí, a na tebe to působí, jako by ti vrazila dýku do zad.

„Můj bože," zakňouráš zoufale, ačkoliv věřící nejsi. Oči se ti znovu zaplaví slzami. Najednou dává všechno smysl. Pánové se probouzejí, jdi připravit snídani, chutnáš báječně, zlato... Dokonce i Tanakovy vyhýbavé odpovědi na tvé otázky ohledně tvého nového zaměstnavatele a důvod, proč tak zdůrazňoval, kolik peněz si můžeš vydělat. Ale co tvé kolegyně, které na tomhle místě byly před tebou?

„Já vím, je těžké tomu uvěřit," Yui se posadila vedle tebe a konejšivě tě pohladila po zádech, „ale snaž se k tomu přistupovat racionálně, ano? Panikou nic nevyřešíme."

Racionálně? To byla rada za všechny prachy, když hrozí, že tě tohle zjištění připraví o rozum.

„Já na tom byla na začátku úplně stejně. Myslela jsem, že se zblázním," řekla, jako by ti četla myšlenky. V chabém světle stolní lampy si všimneš jejího odhaleného krku. Je plný ran po kousnutí v různých stupních zhojení. Od čerstvých, opuchlých a zmodralých ran, přes zaschlé, několik dnů staré strupy, až po droboučké bělavé jizvičky. Kdybys jí věnovala pozornost ještě více, neuniklo by ti, že podobné rány má na celém těle, nebo aspoň na těch částech, které jsou tvým očím odhalené.

„Y-Yui, říkala jsi jim něco o ostatních služebných," spustíš patrně, protože se bojíš, co by ses mohla dozvědět, „můj zaměstnavatel sem poslal už v minulosti dost děvčat. K-Kde je jim konec?"