Diabolik Lovers - Z deníku služebné (Character x reader)

15. Část: Trpká chuť tělesné blízkosti [Subaru x reader]

„Děkuji," usměješ se spokojeně, když se mladík usadí na okraji tvé matrace, a Subaruovy tváře v reakci na tvá slova zrůžoví. Trochu rozpačitě se posadíš vedle něj a nastavíš dlaň. „Dejte mi ruku, pane Subaru."

„Cože?! Jakou ruku?" zaprská a nechtěně ti naplive přímo do obličeje.

„Říkám, ať mi dáte ruku! Chci vám ji očistit od té krve," vysvětlíš netrpělivě. Subaru od tebe odvrátí tvář tak důkladně, až se bojíš, že si zlomí vaz, a tiše zabručí:

„Aspoň to neříkej, jak kdybys mluvila na psa."

„Dej pac?" rozesměješ se.

Subaru sebou zavrtí, ale nepodívá se na tebe. Místo toho tě plácne levou rukou přes prsty. Pohotově ji chytíš a přitiskneš mokrý ručník k jejímu hřbetu. Neklade ti žádný odpor a tak zkusíš povolit sevření své dlaně, co jen to půjde. Brzy zjistíš, že úplně stačí jeho ruku opatrně podepírat a on drží, aniž by chtěl utéct. Vžene ti to další úsměv na tvář, a zatímco se plně soustředíš na otírání jeho zkrvavené kůže, Subaruovi to nedá a zvědavě se na tvou tvář ohlédne.

„Co se tak blbě culíš?" oboří se na tebe po chvíli, protože by byl nerad, kdyby sis všimla, že na tebe civí.

„Vzpomněla jsem si na něco zábavného," odpovíš vyhýbavě. Rozhodně nestojíš o to, aby se začal znovu vztekat, a to je přesně to, co by hrozilo, kdybys mu řekla pravdu. Pravdou totiž je, že ti začíná připadat jak dítě, které prská, že ho mají všichni nechat na pokoji, a přitom celé jeho bytí křičí neslyšitelným hlasem, že netouží po ničem jiném než po pozornosti a lidském pohlazení.

„Aha," zahučí a zase se uklidní.

Když je jeho levice víceméně čistá, prohlédneš si kousance na jeho zápěstí.

„Ach, ten Mochi," povzdychneš si. „Zalepím vám to aspoň nějakou náplastí."

„Nech to být. Zítra už to bude v pohodě," zastaví tě klidným hlasem, když se začneš zvedat z postele.

„Myslíte to vážně?" ujistíš se.

„Ne, dělám si srandu," řekne a pak se zas začne vztekat. „Jasně, že to myslím vážně! Upíři mají rychlé hojení! Obyčejně by se mi škrábance té tvé zablešené potvory zhojily dřív, než by z nich vůbec stihla vytéct jediná kapka krve, ale dneska..."

„Aha, to proto, že je nový měsíc," zamyslíš se nahlas.

„Jo," kývne, omylem se ti podívá do očí a zase rychle otočí hlavu na druhou stranu.

„Tak dobrá, já vám to tedy nechám být," oznámíš mu milosrdně. „Tak, a teď pravou."

Subaru si jen odfrkne jak naštvaný býk a podá ti druhou ruku. Vzhledem k tomu, že sedíš po jeho levé straně a on trvá na tom, že k tobě bude natočený pomalu zády, přestože mu chceš otírat pravici, začíná být u toho zkroucený jak paragraf nebo gotická madona. Máš tedy co dělat, aby ses nerozesmála, protože ti to připadá svým způsobem roztomilé.

Mladý upír ale brzy pochopí, že to není ta nejpohodlnější poloha pod sluncem, a konečně se natočí čelem k tobě. To mu ale nezabrání v tom, aby se za každou cenu snažil, ať mu nekoukáš do obličeje. Dlouhá ofina mu v tom výrazně pomáhá.

„Díky, že jste mi donesl Mochiho zpátky," proneseš uctivě. Sice mu jsi upřímně vděčná, ale slova díků říkáš hlavně proto, abys viděla jeho reakci. Ta tě samozřejmě nezklame. Subaru sebou škubne a zvedne hlavu. Líčka má stále růžová, ale jen co upře oči na tvůj úsměv, zase se ho zmocní náhlý nával vzteku.