Diabolik Lovers - Z deníku služebné (Character x reader)

33. Část: Ticho Před Bouří

(Lehce Shuu x reader)

Uleví se ti, když společná večeře konečně skončí, ale to neznamená, že je vše u konce. Všichni se odebírají do pánského salonku. Dokonce i Yui a čeká to i tebe, jen co sklidíš ze stolu a dáš jídelnu trochu do pořádku. Dáváš si schválně na čas, protože tě poskakování okolo rozjařených upírských mládenců poněkud vyčerpalo, a mezi oběma rodinami panuje nepříjemné dusno, které tvou práci jinak neulehčuje.

Když máš hotovo, namíříš si to do svého pokoje, aby sis užila pár chvil samoty, než se vydáš za ostatními a budeš pokračovat ve své roli služebné. Ještě přede dveřmi ale ustrneš; pamatuješ si moc dobře, že jsi zamykala, tak co mají znamenat ty pootevřené dveře?

V nejistotě, co tě asi tak čeká tam uvnitř, otevřeš dveře a vstoupíš. Povzdych, který ti vyjde z plic, má dva významy; Úlevné oddychnutí, že vše je jak má, a lehkou frustraci z toho, že se na tvé posteli povaluje nejstarší z bratrů, který byl u večeře nezvěstný. Zdá se, že Šípková Růženka spí. Rozhlédneš se okolo a snažíš se pohledem najít Mochiho – bez úspěchu.

„Kam ta bílá chlupatá koule zase zdrhla?" pomyslíš si, ale víš, že se nedá nic dělat. Mochi vyrůstal na zahradě vašeho rodinného domku, takže byl kocourem zahradním a ani po roce života v tvém bytě ve velkoměstě nebyl zvyklý být zavřený mezi čtyřmi stěnami. Budeš ho holt muset po odchodu hostů najít.

Je na čase se věnovat něčemu jinému, té nevítané kompenzaci za uprchlého kocoura. Přistoupíš ke své posteli a shlédneš na spícího upíra. Vypadá tak neškodně, ale ty víš moc dobře, že zdání klame.

„Pane Shuu, tady jste," oslovíš ho, ale on ani nehne brvou. Možná to dělá schválně. „Pane Shuu, vstávejte, ostatní vás hledají. Pan Reiji je vzteky bez sebe," zkusíš trochu rozvinutější větu, ale ani ta nemá o mnoho větší účinek. „No tak, pane Shuu," zamračíš se a zatřeseš s jeho levým ramenem. Jeho levá ruka vystřelí jak z praku a chytí tě za loket. Je to tak nenadálé a rychlé, že vyjekneš úlekem. Shuu pootevře jedno oko.

„Nevidíš, že spím?" zabručí jako medvěd, který se sotva uložil k zimnímu spánku, a už ho někdo budí.

„V... V mé posteli. Měl jste mi říct, že si tady chcete ustlat, nebyl by to problém!" řekneš trochu nahněvaně. Jsi stále v ráži z té večeře a Reijiho povolení nebrat si vůči hostům servítky, takže tvá poslušná stránka služebné ustupuje trochu do pozadí.

„To by byla otrava," zamumlá a zase to své blankytně modré oko zavírá, což si vyložíš jako signál začít se pořádně mračit.

„A co můj kocour? Kde je? Nechal jste pootevřené dveře! Někam utekl" vyčteš mu a on zabručí hlasitěji.

„Hm? Jaký kocour? Nic takového tu nebylo. Ty dveře už byly otevřené, když jsem sem přišel," vydá ze sebe překvapivě dlouhou větu a ty se zarazíš. Už byly otevřené? Vždyť jsi přece zamykala...

„Aha, v tom případě se omlouvám," zamumláš, ale stejně se na něj trochu zlobíš, protože bez dovolení spí v tvé posteli. „Smím se zeptat, proč jste nepřišel na večeři?"

„Nesmíš," odvětí a převalí se na bok.

„Proč jste nepřišel na večeři?" zeptáš se ho tak jako tak, protože ve skrytu duše doufáš, že ho svými otravnými otázkami vypudíš.

„Buď zticha, snažím se spát," zamumlá a zívne si.

„Jen odpovězte. Jestli pan Reiji zjistí, že jste byl celou dobu tady, bude si myslet, že jsem vás sem ukryla, a zbičuje mě," naléháš a připadáš si jak matka tahající z postele svého pubertálního syna, kterému se nechce do školy.