Diabolik Lovers - Z deníku služebné (Character x reader)

27.Část - Skladba Pro Dva [Laito x reader, Lemon]

Varování: Sexuální násilí (ugh)

Hudebním salónem, kterým se ještě před chvílí rozléhalo Laitovo líbezné hraní na křídlo, se teď rozléhá tiché vrnění a vzdychání zelenookého upíra. Laito na nic nečekal a hned, jak ses submisivně přitiskla tváří k jeho rameni, tě začal vášnivě líbat, a přesně jak je u něj obvyklé, se do toho vžívá víc, než by bylo zdrávo. Jeho vzrušený hlas tě dráždí na ušních bubíncích a dělá s tebou strašlivé věci.

Během hlubokého a vlhkého polibku ti rozpustí tvé vlasy a začne si jeden z pramenů natáčet na prst. Druhou rukou ti v mžiku oka zajede pod sukni, ke své radosti zjistí, že máš na sobě punčochy na podvazcích a tudíž snadný přístup ke svým kalhotkám, mrštně je odhrne na stranu a odhalí tím tvou nejtajnější část a ledovými konečky prstů roztáhne tvé sametové závojíčky. Pochopíš, že tohle půjde dost rychle.

„Ale ale? Vzala sis punčošky, abych to měl snazší, viď? Netušil jsem, že po malém Laitovi toužíš tak moc," vzdychá ti do ouška. „Rozepni si šaty a ukaž mi ten svůj sladký hrudníček," dodá a ty se otřepeš směsicí studu, vzrušení a znechucení, protože jeho zdrobněliny tě přivádí k šílenství.

„Laito, je to tady vhodné?" zeptáš se ho třesoucím se hlasem. „Vezmeš mě prosím k sobě do pokoje?" zmůžeš se na poníženou prosbu, protože vážně si nepřeješ, aby sem v polovině toho, co měl Laito s tebou v úmyslu, přiběhl Ayato se svou nudlí, stále upatlanou od Yui, v ruce, a začal jí tady mávat do rytmu Laitova přirážení, jako by se jednalo o vlaječku a on byl nadšeným fanouškem na basketbalovém zápase.

„Snad by ses nestyděla? Ty, taková exhibicionistická myška?" směje se pod nos a nečekaně vmáčkne svůj ukazováček do tvého těla. Nečekané vniknutí tě překvapí a ty vykvikneš, i když bolest necítíš. Laitův úsměv zesládne. „Vždyť cítím, jak tě to vzrušuje, Samičko moje. Podívej." Několikrát prstem zavrtí proti tvé sliznici a pak ruku vytáhne zpod sukně a ukáže ti zvlhlé prsty. „To je úplná povodeň, nemyslíš?" směje se ti a pak konečky prstů olízne. „Ach, zlato, tvoje chuť je úžasná, honem, chci víc," naléhá, a než mu stihneš cokoliv říct nebo nějak protestovat, tě posadí před sebe rovnou na klaviaturu.

„La-Laito!" okřikneš ho, a místností se rozlehne sbor nesourodých tónů, jak černé a bílé klávesy zmáčkneš svým zadkem. „Tohle ne, na klavíru ne!" prskáš a snažíš se ho kopnout do hrudníku. On si mezitím se smíchem našteluje tvé nohy tak, aby tvá chodila spočívala na klavírní stoličce po jeho bocích, a vykasá ti sukni až k pasu.

„Hmm, rozhodl jsem se zahrát trochu jinou skladbu, víš?" broukne na tebe, skloní se k tvému klínu a kousne tě do pravého stehna těsně nad krajkový okraj tvých punčoch.

„Au! Nech toho!" oboříš se na něj, popadneš ho ve vzteku za vlasy a pokusíš se ho odtrhnout. Tvé vzrušení a ochota si s ním užít, je ta tam, protože se ti vážně nelíbí představa, že byste to měli dělat přímo na otevřeném pianu. Poklop tě tlačí mezi obratle, a i když to nerada přiznáváš, tvůj zadek je přece jen dost velký na to, aby pohodlně seděl na úzkém parapetu klaviatury.

Laito si ale tvůj divoký odpor líbit nenechá. Zavrčí jak vzteklý pes, zaryje nehty do zápěstních kůstek ruky, kterou ho držíš za vlasy, tak silně, že samou bolestí ztratíš veškerý cit v rukách a s bolestivým křikem ho pustíš, a pak se postaví a nevybíravě tě rafne do krku. Plnými doušky pije tvou krev a tobě jeho náhlé vzplanutí vzteku nahání strach. Hlasem plným rozkoše vydechne, přitiskne ti krvavé rty k uchu, a zašeptá: