Diabolik Lovers - Z deníku služebné (Character x reader)

11.Část: Útěk a návrat do minulosti

(Máme tu první flashback. Podobně jako myšlenky ho najdete napsaný kurzívou.)

Trávíš nějakou dobu ve svém pokoji pročítáním si příbalového letáčku k antikoncepčním pilulkám, které ti Yui sehnala a schovala do nočního stolku. Poměrně dlouhou dobu se zdmi nese děsivé bušení, jako kdyby před sídlo nastoupila demoliční četa a pustila se do práce. Nejdříve si pohráváš s myšlenkou, že půjdeš zjistit, co to je a odkud to přichází, ale pak si vzpomeneš, co říkala Yui o Subaruovi, a rozhodneš se, že se do toho nebudeš motat.

Když ale okolo poledne bušení konečně utichne a dům naplní mrtvolné ticho, rozhodneš se zjistit, jestli by se nedalo udělat něco s tvým útěkem. Obloha venku je zatažená šedivými oblaky a při vystrčení ruky z okna zjišťuješ, že začíná drobně mrholit, takže vytáhneš z kufru svůj skládací deštník, přes ramena si přehodíš svůj kabát a vydáš se z domu ven.

Klátivým krokem procházíš koridorem lemovaným záhony růží a oči máš neomylně upřené ke vstupní bráně na jeho konci. V půli cesty se zastavíš, otočíš se k domu a zamyslíš se, zdali je dobrý nápad zkusit zavolat svého kocoura Mochiho. Nelíbí se ti představa, že by měl pobíhat po venku, když byl bytový kocour - jestli tedy utekl ven. Pořád je zde možnost, že se jen toulá někde po chodbách obrovského domu, což je ale dle tvého skromného názoru ta horší varianta. Rozhodneš se to risknout, nadechneš se a z plných plic zařveš:

„Mochi! Mochi, kde jsi?! Mooochiiii!" Modlíš se přitom, aby tvoje halekání neprobudilo nikoho z tvých pánů, protože by z toho určitě byly problémy.

Rozhlížíš se po zahradách zpod deštníku z průhledného plastového materiálu. Svého kocoura nikde nevidíš, ale nepřekvapuje tě to. Kdybys byla jím, asi sotva bys pochodovala v dešti po zahradě. Necháš tedy kocoura kocourem a pokračuješ ve své cestě ke vstupní bráně.

Opatrně vztáhneš ruku k masivní pozlacené klice a zkoušíš za ni zatáhnout. Pochopitelně čekáš, že bude zamknuto, a tak se ti žaludek sevře vzrušením, když se ti podaří portál bez problému otevřít. Jako by se ti v hlavě zatmělo a ty jsi zapomněla na všechna svá zavazadla i kocoura, bezmyšlenkovitě projdeš branou a vykročíš na cestu s úmyslem dostat se co nejdál od tohoto prokletého místa.

Krok za krokem se vzdaluješ od brány a tvé tempo se zrychluje, až se změní ve zběsilý běh. Odhazuješ deštník, aby se ti utíkalo snáze, jenže se nedostaneš příliš daleko. Najednou si všimneš, že se kolem tvých zápěstí i kotníků rozsvítí neviditelné náramky oslepující září. Prudce se zastavíš, vyhrneš si rukávy a fascinovaně zíráš na světélkující pruh kůže zdobící své zápěstí.

„C-Co to k čertu je?" vyhrkneš překvapeně a prsty levé ruky se pokusíš seškrábat nebo aspoň nahmatat kroužek na pravém zápěstí. Zbytečně. Je to trochu jako kdybys měla na kůži tetování z velice fluorescenčních barev. Předpokládáš, že na tvých kotnících to bude to samé. Zamračíš se a znejistíš, ale vidina svobody je příliš silná, takže zase přidáš do kroku.

A pak se to stane. Kroužky kolem tvých zápěstí i kotníků se začnou utahovat, jako by se jednalo o smyčky lana. Vyjekneš bolestí a v panice nevíš co dělat. To ale není zdaleka to nejhorší. Podobná zářivá smyčka se utahuje jako obojek i kolem tvého hrdla a ty se začneš dusit.

„D-Do prčic," pomyslíš si zoufale a sesypeš se nejdříve na kolena a pak rovnou do kaluže na kraji cesty. Nedostatek kyslíku společně s chudokrevností způsobenou vším tím pitím krve udělá krátký proces s tvým vědomím, zatmí se ti před očima a upadáš do bezvědomí. Poslední myšlenkou, kterou si ještě neodpustíš, je hořké lamentování nad ironií, že v domě plném upírů zemřeš udušením jakousi divnou magií v kaluži na asfaltové cestě.