Jeho úsměv✔

//4//

Zazvonil zvonek, který ukončil dnešní školní vyučování. Většina studentů si pochodovala ze třídy a už se nemohla dočkat jejich obědu. Zatímco ten zbytek zůstal, uklidil všechen nepořádek na lavicích a na zemi a umyl tabuli, která byla popsaná z minulé hodiny. Já, Kou a ještě jedna spolužačka jsme zametali podlahu. ,, Fjuu... Asi taky začnu chodit na obědy, abych pořád nemusel uklízet tenhle nepořádek." zasmál se mě Kou. ,,Uhm,'' přikývla jsem ,,ale mně to nevadí. Pokud to nechtějí dělat ostatní, ráda to udělám za ně.'' dodala jsem. ,, P-páni, ty musíš být skvělá kamarádka." řekl překvapeně Kou. ,,K-kamarádka?'' vykoktala jsem ze sebe ,, Nikdy jsem neměla žádné přátele.'' a trochu sklesle jsem se podívala na podlahu, kterou jsem právě důkladně zametla. ,,N-nikdy jsi neměla přátele? Tomu nevěřím." řekl Kou opět s výrazem plným překvapení. ,,Nikdy." odpověděla jsem a lehce se opřela o koště které jsem držela v ruce. Podívala jsem se na hodiny, které byli nad dveřmi: ,,To už je tolik hodin? Nečekala jsem, že se tu tak zdržím.'' pomyslela jsem si. Rychle jsem uklidila koště do skříně, popadla ucho mé tašky a vyběhla ze třídy. ,,Promiň, ale už musím jít.'' vykřikla jsem na Koua. Mezi dveřmi jsem se ještě na chvilku zastavila a otočila se na Koua. ,, Děkuji ti za dnešek. M-myslím to jak jsi vypočítal příklad místo mě. Promiň, že jsem ti tím přidělala starosti." Hned jak jsem to dořekla jsem na lavici položila pomerančový džus jako omluvu. Nemyslím si, že to je jako omluva dostačující, ale nic jiného mě v tu dobu nenapadlo. Otočila jsem se zase zpátky a opět se rozeběhla abych byla doma včas. ,,Poč-...kej.'' řekl Kou, ale než to dořekl už jsem byla mimo třídu.
   

  Bydlím blízko školy, takže jsem zas tak pospíchat nemusela, ale ještě jsem chtěla stihnout nakoupit, abych si mohla uvařit večeři. ,,Jsem doma!'' vykřikla jsem do mého opuštěného baráku. Je to malý, ale útulný domek ve kterém dříve bydlela má teta. Ta se ale odstěhovala se strejdou do většího a mně nechali tenhle malinký roztomilý baráček. Má jen 4 hlavní pokoje a to obývák, kuchyni, koupelnu, můj pokoj a samozřejmě pár menších předsíněk.

  
Popadla jsem nákupní tašku, peněženku a klíče. Zamkla jsem dveře a vyrazila do nejbližšího obchodu, který mě napadl. Když jsem vešla, u vchodu mě přivítali milý pracovníci. ,,Vítejte." přivítala mě mladá pracovnice s úsměvem na tváři. Všichni jsou tu moc hodní, a proto sem chodím nejraději. Jeden po jednom jsem projížděla regály a vybírala z nich ingredience, které potřebuji. Když jsem do regálu natáhla ruku abych si vzala poslední věc, někdo vedle mě se pro ní natáhl taky a dotkl se tak mé ruky a já té jeho. Rychle jsem zareagovala a svou ruku posunula trochu dál. Otočila jsem se, abych zjistila kdo to byl. ,,Kou?" řekla jsem potichu aby to slyšel jen on. ,,Satsuki?" opětoval mi. Naše pohledy se střetly a my tam jen ztuhnutě stáli.