Jeho úsměv✔

//9//

,,Nějakou dobu teď nebudu chodit do školy." řekl Kou a podíval se na mě vážným pohledem. 'Kde je ten jeho úsměv? Ten úsměv na který jsem musela myslet celý den' pomyslela jsem si. ,,Kou," řekla jsem a pokračovala dál ve větě, ,, děje se něco?" ,,Nic co by tě mělo zajímat." odpověděl chladným tónem. Rychle se postavil a zamířil směrem k východu z altánu. Bez váhání jsem popadla svou tašku a rozeběhla se za Kouem [Kóem], který mi pomalu mizel před očima. ,,P-počkej!" vykřikla jsem a zatáhla ho za rukáv jeho mikiny. Kou mě ale odstrčil a já jsem ztratila rovnováhu, a tvrdě jsem dopadla na podlahu. Vystrašeně se otočil aby se podíval co se stalo. 

Pomalu jsem začínala cítit bolest v pravém zápěstí. ,,NESTALO SE TI NIC?!!" vykřikl na mě vystrašeně Kou. Za záda jsem schovala bolavé zápěstí aby si ničeho nevšiml. ,,N-ne, jsem v pořádku. Nic se mi nestalo." odpověděla jsem klidně. Kou mi podal jeho ruku. Přijala jsem jí a pomocí jeho síly jsem se vyhoupla zase na nohy. ,,STRAŠNĚ MOC SE TI OMLOUVÁM! NEVÍM CO TO DO MĚ VJELO.." začal na mě vykřikovat Kou. Prohlédla jsem si jeho obličej. Lehce jsem ho chytila za ruku a zdvihla ji do úrovně našich hrudníků. Hluboce jsem se mu zadívala do očí, do těch jeho nekonečně hnědých očí. ,,Přestaň se omlouvat." řekla jsem, ,,Kou, pokud tě něco trápí... jsem tu s tebou. Kdykoliv a s čímkoliv se mi můžeš svěřit."

Kou stiskl mou dlaň a přitáhl si mě blíž k jeho tělu. Objal mě okolo pasu a přiblížil se k mému obličeji. ,,Satsuki... víš, že by jsi takové věci neměla říkat klukovi, když jste osamotě?" zašeptal mi do ucha. V tu dobu mi přejel mráz po zádech. Nevěděla jsem co mám dělat. Byla jsem vystrašená, ale zároveň mi to nevadilo. ,,O-od tebe by mi nic nevadilo." pošeptala jsem stydlivým hlasem. Kou ode mě odstoupil a překvapeně se na mě podíval. Jeho obličej úplně zrudl společně s mým. ,,P-promiň, asi jsem tě musel vyděsit. Nechtěl jsem říct takové věci." řekl a v tu dobu pustil mou ruku, ,,Už bych měl jít. Jsem si jistý, že se brzy zase uvidíme." Jen jsem na něj beze slova koukala. 

Kou už byl dost daleko ode mě, dalo by se říct že byl skoro venku z parku. Vyběhla jsem z altánu a zakřičela vší silou co nejvíc nahlas: ,,Zítra po škole tu budu čekat!" Otočil se na mě a pousmál se. 'To je ono, ten úsměv který tak moc miluji.' pomyslela jsem si a sama pro sebe se pousmála.