Despair

7. Část

„Tím, že bude zlý, vlastně dokazuje lidem kolem, jak je slabý a bezradný," vyprskla jsem a ona se zamračila. „Bylo by lepší, kdyby ti to řekl on sám. To, že dokážeš sahat na věci a normálně s nimi zacházet, na to si ještě nepřišla, že?" optala se klidným hlasem a já si promnula ruce. „Teď už to vím a hned toho využiji," pronesla jsem posměšně a podívala se zpět na tu ženu.

„Nedělej chyby. Přišla jsem tě varovat. Jednou se stane něco, co nebudete čekat oba dva a tím se tvůj a jeho život změní, ať už je jeden živý a druhý ne." „Děkuji za upozornění," pronesla jsem a zasmála se. „Myslím, že už si poradíš. V nouzi mě nečekej, nepomůžu ti. Tohle musíš zvládnout sama," řekla ostře a zmizela.

Odfrkla jsem si a šla se posadit. Nemohla jsem se dívat na to, jak tady žije. Já jsem bývala také nepořádný člověk, nesnášela jsem uklízení, ale co bych neudělala pro tohohle vlastně bezmocného kluka?

Ta žena měla pravdu. Na co jsem sáhla, to se mi pevně ocitlo v ruce. Jako by ty věci byly se mou spojeny a přijímaly to, co se ze mě stalo.

Nachystala jsem si pár věcí a pustila se do uklízení. Tohle je to nejhorší, co jsem kdy dělala za práci. Tolik nepořádku a pohozených věcí, to snad ani nejde. Vsadím se, že tady pěstuje brouky doposud neznámé lidstvu.

Když jsem splnila svůj úkol, do kterého jsem se pustila dobrovolně a už nikdy ho nemíním opakovat, napsala jsem mu na papírek velikým písmem NEDĚKUJ a přiložila mu ho na stůl. Poté jsem zalezla do jednoho z pokojů a rozhodla se, že nevylezu, dokud se neprobudí.

Stála jsem u jednoho z oken a sledovala to, jak se venku silně rozpršelo. Kapky se silným tlukotem dopadaly na okno a já je pozorně sledovala. Už nikdy žádná škola, nikdy žádná práce a hlavně, mám svatý klid od rodičů. Tomu říkám výhra, ale ještě větší výhra by byla, kdybych žila sama se svým bratrem v domě, který by koupil jenom kvůli tomu, abychom už konečně vypadli od všeho zlého, co se týče naší ubohé rodiny. Vlastně jsem popravdě ani netušila, jestli tím, čím jsem se stala teď, byla opravdu výhra nebo prohra pro mě samotnou. Mohla jsem něčeho dosáhnout, ale čeho?

Každá kapka znamenala kousek života. Vašeho, vašich přátel nebo rodiny. Je důležité pozorně déšť sledovat, jelikož jen ten vás zná natolik, aby v podobě kapek vypustil vaše vzpomínky na holou zem, kde se roztříští na několik dalších. Je to bolestivé a chladné stejně jako déšť, ale to k tomu jistým způsobem patří. 

Foukla jsem na okno, ale nic se nevytvořilo. Povzdechla jsem si a posadila se na postel, která se v tom pokoji nacházela. Musel to být pokoj pro hosty, protože ten jediný vypadal, že nebyl použitý, jelikož byl v něm největší pořádek. Vlezla jsem na ni celá a doslova se rozplácla. Zavřela jsem oči a snažila se ovšem radikálně uvažovat.

„Kdo mi tady uklidil? A co ten trapný vzkaz?" Z blouznění mých myšlenek mě probral Louisův křik po celém bytě. Rychle jsem se postavila a upravila si vlasy. Rozrazila jsem dveře a seběhla dolů, abych se podívala, jak vyvádí. Držel v ruce můj vzkaz a drtil ho. Ve tváři byl červený a jeho tělo bylo celé napnuté. „Ať už to byl kdokoliv, neměl na to právo. Tak sakra okamžitě vylez nebo si tě najdu! Věř, že pod ruky se mi dostat nechceš!" vykřikl a já potlačovala smích.

Stál přímo přede mnou, jednou rukou drtil lístek a druhou zatínal v pěst. Mračil se a já ho sjela pohledem od shora dolů. Měl na sobě pouze kalhoty na spaní a nic jiného. Konečně jsem měla výhled na tetování, ač mi to přišlo malicherné, musela jsem uznat, že některá vypadala opravdu dobře a až skvostně, řekla bych. 

Krčil čelo a mračil se. Možná, že v tu chvíli mi prostě přepnulo anebo jsem si prostě řekla, že jsem dívka, a když přede mnou stojí pohledný kluk, přiznám to a inu věřte, Louis byl pohledný až moc. Jen škoda, že ho ta dívka tak zranila a nechala do dojít tak daleko, že se z Louise stalo to, co se z něho stalo.

Vztahům jsem se vyhýbala a nikdy jsem nechtěla nikoho, protože vidět ostatní holky, jak brečely každý den, za to mi to vážně nestálo. Za to on se mstil ostatním, i když ony za to vlastně nemohly. Mohla za to ta, co to udělala. Musel se v něm zlomit cit, který si tam zachovával a místo toho ho vystřídala nenávist, pomocí které teď od sebe odhání přátelé. Bude těžké ho naučit, aby znovu dokázal milovat, ale já tu nejsem od toho, abych ho to učila, ale abych ho chránila.

Doteď jsem nechápala význam té věty, co řekla ta žena. Jednou se stane něco, co nebudete čekat oba dva a tím se tvůj a jeho život změní, ať už je jeden živý a druhý ne. Touhle větou vznikly další otázky, jejichž odpovědi mě značně děsily, raději jsem je nechtěla ani znát.

Poškrábala jsem se na hlavě a párkrát zamrkala, když mě z přemýšlení vytrhl hluk. Podívala jsem se na Louise, který něco vzal do rukou a hodil to silně o zeď. Když nedával pozor, vytrhla jsem mu papírek z rukou a napsala na něj, ať toho nechá. Strčila jsem mu ho před obličej a on leknutím odskočil.

Chvíli jen tak pozoroval papír, který mu létal před nosem, ale pak zatřepal hlavou a já ho rychle odhodila na zem. On se sehnul a popadl ho za ruce. „Jestli si ze mě někdo dělá prdel, tak ho najdu a vlastnoručně zabiju," mrmlal si pod nosem, zatím co trhal papírek na milión malých útržků, které dopadaly postupně na zem. Já se zamračila. Já mu to tady uklidila a on bude ještě nadávat? Takhle by to asi nešlo. Kopla jsem do židle, která se o kousek posunula, a on zvedl hlavu. Překročil papírky a na tu židli se posadil. Já ji chytla a trochu s ní potáhla.

Nejlehčí zrovna nebyl, ale já mu chtěla nahnat hrůzu. Trošku jsem pohnula a on seskočil. „Myslím, že je na čase vyrazit do školy," pronesl a rychle zmizel v druhém patře. To chce jít jako teď do školy? Podívala jsem se na modré hodiny, které mu visely na stěně a ručičky ukazovaly za pět deset. Ten má teda hodně času. Za chvíli sešel schody a rozhlédl se po bytě. Popadl klíče a zmizel. Před domem stálo černé, vzato dost otlučené auto. Já rychle vyběhla a dostala se včas na zadní sedadlo. Když jsem řekla, že s ním budu pořád, tak to hodlám dodržet.

Zapnul si rádio nahlas a do toho si prozpěvoval. Zaujal mě jeho hlas, tak jsem se k němu více naklonila. Ten kluk byl plný zoufalství a marné naděje na nový život. Ubližoval a ranil ostatní, jenom proto, jak řekla ta žena, aby si dokázal, že je lepší. Při tom to dělal jenom proto, aby si nikoho nepustil více k jeho tělu a oni se nemuseli dozvědět o něm pravdu. Vnést tomuhle klukovi do života radost už nedokáže žádná dívka.

Tady máte část a doufám, že se bude líbit :))