Sen nebo realita? (Probíhá Korekce)

20. kapitola

*Theo*

Poté, co Kelsie utekla do pokoje, kde brečela. Uplynula asi čtvrt hodiny. Chtěl jsem jít a utěšit, ale Scott mi řekl, ať ji nechám vybrečet a vše si urovnat v hlavě. Udělal jsem to.
Po chvilce jsem to nevydržel a šel za ní. Seděla v pokoji na posteli a vzlykala. Přišel jsem ke Kelsie, sedl si vedle ní a objal ji.

******

Další den

*Kelsie*

Přijeli jsme ke mně domů. Stiles mě odvezl, protože nikdo nemohl ani Theo. Vyndavám si z tašky klíče a chci vystoupit, ale zabrání mi v tom Stilesova ruka na mém rameni. Otočím se k němu a čekám, co řekne. ,,Můžu na chvilku dál? Než večer pojedeme/půjdeme ke škole." zeptal se nesměle Stiles. ,,Jo." Vystupujeme z auta a jdeme ke mně. Odemykám a vstupujeme dovnitř. ,,Máš to tu hezký." řekne a já poděkuji. Jdeme po schodech do mého pokoje.

Vstupuji do pokoje a Stiles mě následuje. Odkládám si tašku na židli u psacího stolu. Opírám se o zeď a dívám se do jeho hnědých očí. Chvilku tam jen stojíme a pozorujeme se. Jeho rty se přisály k mým. Začal mě líbat a tiskl mě víc ke zdi. Nelíbá vůbec špatně, ale mám Thea. A tohle mu nemůžu udělat. Musím to zarazit dřív než bude pozdě. Nešlo to, protože jsem byla až moc přitiskla ke zdi. Odstrčila jsem ho, z jeho tváře dokázala vyčíst nejistotu a překvapení.
,,Stilesi.... Nemůžu tohle udělat. Mám tě ráda, ale jako kamaráda. Thea miluji a nechci ho ztratit. Tohle prostě nepůjde." Zklamaně odstoupil a omluvil se.

,,Potřebuji být na chvíli sama." řekla jsem a sedla si na postel. ,,Dobře, tak se uvidíme večer." řekl, když zavíral dveře. ,,Tak už běž!!" zakřičela jsem na něj a zavřela oči. A už byl pryč. Musím si pročistit hlavu, pomyslela jsem si, nasazuji si tenisky a vycházím z domu. Půjdu tam, kam mě nohy zavedou. Vím, že už od začátku se ke mně choval nějak moc přátelsky. Mám ho hodně ráda, ale nemiluji ho. Víc než přátelství to nebude. Thea miluji nade všechno na světě a klidně bych za něj položila život. Je to ten nejlepší a nejdokonalejší kluk na světě. Miluji ho.

Byla jsem tak zabraná do myšlenek, že jsem si neuvědomovala kam jdu. Byla jsem v lese a začínala být tma. ,,Bezva. Ztratila jsem se." řekla jsem si nahlas pro sebe. Povzdechla jsem si a vydala se hledat cestu zpátky. Vnímala jsem každičký detail, který by mi mohl napovědět. Každý strom i každé křoví vypadalo stejně.
,,Měla jsem si značit cestičku drobečky, jak Jeníček a Mařenka," pro sebe jsem se zasmála. Netrvalo dlouho a zase mě přepadl ten pocit, že mě někdo pozoruje. Jeho pohled se mi doslova vypaloval do krku. Srdce se mi rozbušilo a začala jsem přerývavě dýchat. Zpocené dlaně se mi začínaly pomalu rozklepávat.

,,Je tu někdo?!" zakřičela jsem a čekala jestli někdo odpoví. Nic. Jako správná hysterka a navíc holka jsem začala utíkat. Myslím si, že ten někdo (jestli nejsem paranoidní) utíkal za mnou. Utíkala jsem dokud jsem nezakopla a nespadla na zem. Snažila jsem se vstát, ale nešlo to. Bolel mě kotník. ,,K****, to se může stát jenom mě!" řekla jsem naštvaně. Myslím si, že mě doběhl. Protože jsem ho/ji za mnou slyšela, jak říká: ,,Není to náhodou 'moje' Kelsie!"

Byl to hlas 'člověka',  kterého jsem slyšela a viděla jen jednou v životě.
Byl to hlas 'člověka', před kterým mě smečka chtěla chránit a o kterém měla Lydia vidiny.
Byl to Peter Hale, alfa vlkodlak, strýc Dereka a muž, který mě chce přeměnit.