My Life with Music

Believer

,,I was broken from a young age
Taking my soul into the masses
Write down my poems for the few
That looked at me took to me, shook to me, feeling me
Singing from heart ache from the pain
Take up my message from the veins
Speaking my lesson from the brain
Seeing the beauty through the..."

Já a Harry jsme se znali jako malí.
Byli jsme nejlepší kamarádi.
Jenže doma byla krize, moje maminka a táta se dost hádali.
Táta byl alkoholik.  Jednou už to maminka nevydržela, a prostě mě a mé sestry sbalila a odjeli jsme z Holmes Chapel pryč.
Ani jsem se s Harrym nestačil rozloučit.

Začali jsme žít tady v Londýně.
Dost dlouho mě bolelo, že svého kamaráda neuvidím.
Tehdy mi bylo necelých osm let.

Nyní je mi osmnáct.
Na Harryho jsem nikdy nezapoměl.
Čím víc jsem rostl, tím víc jsem si uvědomoval svou orientaci.
I to, že nevinné hry na doktora s Harrym nebyli až tak nevinné.

Chodil jsem na prestižní uměleckou školu v Londýně. Od malička jsem měl talent na zpěv, a psaní.
Zpěv teď, kvůli svému handikepu neprovozuji.
I když mi maminka a sestry, říkají, že i přese vše je můj hlas stále dokonalý.

Když mi bylo deset let, měl jsem závažnou angínu. Doktoři mě dopovali prášky.
Jenže ty prášky měli devastující účinek na můj sluch.
Na pravé ucho mám ztrátu sluchu až na 70 % a na levém je ztráta 50%. Což mě činní prakticky hluchým.

Ano naučil jsem se dost odezírat, taky mám naslouchátka.
Ale i přese vše, jsem se s nimi nesžil.
Díky šikaně na nižším ročníku střední školy, jsem se nikdy nedokázal sám se sebou smířit.
K tomu ten fakt, že jsem Gay.

Kdybych neposlal své texty jedinému kamarádovi, kterého jsem měl, nikdy bych se byl nepřihlásil na uměleckou univerzitu.

Niall Horan, byl jediný kluk, který se semnou bavil. Poznali jsme se na hodině znakového jazyka, bylo mi dvanáct, je mu bylo jedenáct.
Učil se znakovku, kvůli svému bratrovi, který se již narodil hluchý. Vzájemně jsme si pomáhali, a stali se z nás přátelé.
On mi často pomáhal, když jsem trpěl depresema, nebo už jsem tu šikanu nemohl vydržet.
V šestnácti si našel přítele Liama.
I jeho jsem si oblíbil.
Dokonce on byl první, kdo navrhnul abych se pokusil dostat na uměleckou školu.

Na škole jsem se konečně našel. Naučil jsem se mít rád sám sebe.
Naštěstí pro mě, tahle škola měla nulovou toleranci k šikaně, takže jsem se sem tam projevil i hlasově.
Ale jen ve výjmečných případech.
Jediný lidé, kteří slyšeli můj zpěv byla moje maminka se sestrama, Liam a Niall, a nakonec můj nejoblibenější učitel Ed.
Taky jsem rád hrál na klavír, jeho tóny mě uklidňovali. Ačkoliv jsem neměl naslouchátka na uších, dokázal jsem hudbu cítit.
Spousta mých textů, byli vlastně vzpomínky na něj..
Na Harryho, kamaráda z dětství, kterého jsem musel opustit.

Dnes jsem ve škole díky bohu neměl tolik hodin, naopak mě čekala jen hodina s Edem.
Přicházel jsem k učebně, ale zarazí mě hudba a hlas.
Byl to naprosto božský hlas.
Snad poprvé jsem nelitoval, že jsem si vzal naslouchátka.

Stál jsem jako přimrznutý na místě.
Ani bych si nevšimnul, že zpěv skončil, když do mě vrazila jedna holka.
Už už jsem se nadechoval, abych jí vynadal, že má dávat pozor.
Když, mě zarazila její slova.

,,Dávej pozor idiote.
Už z dálky jsem tě upozorňovala aby ses mi uhnul," její pohled padne na má naslouchátka.

,,Jo aha, ty jsi hluchej.
V tom případě chápu proč ses neuhnul.
Příště si na mě dej pozor."