My Life with Music

X Faktor

První den jako porotce v X Faktoru, kde jsem já i kluci začínali, byl zábavnej.

Ten pocit, když sedíte na místě a rozhodujete o osudu talentovaných zpěváků i zpěvaček. Absolutně jsem chápal každého kdo se postavil na pódium a zkusil své štěstí, znám ten pocit kdy jste nervózní, a snažíte se dát do toho vše.

Občas se přesvědčíte, že to co na pohled vypadá dobře, je na poslech děsivý.
Naopak vás překvapí lidé, u kterých si řeknete v duchu "Panebože to bude děs.".

Ale díky téhle šou, aspoň nebudu myslet na svůj osobní život, který je v troskách.
To vše jen díky paparazzi a bývalému managmantu.

Bylo toho hodně co mě uchvátilo.
Pak tu byli lidé kteří ne.
Mezi ně patří Marc Higgins.
Byl ve faktoru stejně jako já. Bylo vidět, že na hlase nepracoval.
To vystoupení nemělo žádnou barvu, emoce. Prostě nic.

Oproti tomu byl Anthony Russell.
Byl jsem rád, že se do X faktoru rozhodnul vrátit letos.
Dost jsem se mu snažil předtím pomoct. Komunikovali jsme přes telefón a několikrát se osobně setkali.
Byl jsem pyšný, že se dokázal zas postavit na vlastní nohy.
Jeho vystoupení mě dostalo.
Výběr písně a to jak jí zazpíval.
Neudržel jsem slzy.
Nešlo to.
Připomělo mi to mě samotného.
Ten text jako by byl napsán o mě.

So wake me up when it's all over
When I'm wiser and I'm older
All this time I was finding myself And I didn't know I was lost.

Vše zlé, vše ošklivé se vrátilo.
Hádka s Harrym, Brianino těhotenství, rozchod s Harrym, konec One Direction a smrt mojí maminky.

Musel jsem se vzchopit. Ačkoliv jsem se cítil ztracený.
Potřeboval jsem vnímat to dobré.
A to byl Anthonyho hlas. Věděl jsem, že tenhle kluk má talent.
Byl to můj člověk.
Hned jak dozpíval jsem šel k němu a objal ho.
Byl perfektní.
Po hodnocení jsem si vazal chvíli pauzu a šel do backstage za ním.
     
                *****

Po skončení dne.
Jsem na hotelu přemýšlel.
Byl to hodně náročný první týden.
Bude nesmírně těžké z těch talentů vybrat ty nejlepší. To nás čekají ještě tři týdny.
Po psychické stránce to taky nebylo nejlepší. Vystoupení Anthonyho mi připomělo všechny mé bolístky.
Je jen jediný člověk, který mi s nimi může pomoct.

Vemu do ruky telefón a vytočím číslo, u kterého si říkám, že bych ho měl smazat. Nevolat mu pokaždé, když jsem na dně.
Ale zas on je momentálně jediný kdo mi může pomoct.

,,Louisi, už je to dlouho co ses naposledy ozval. Kam mám dojet?"

Ozve se z druhé strany chraplák.

,,Přijedu já. Jen se chci zeptat, jsi v Londýně?"

,,Jsem. Pošlu ti adresu."

Odkašle si a zavěsí.

Vzápětí mi přijde adresa. Ale to už jsem na cestě k autu.
Podle GPS, dorazím na kraj Londýna.
Rozhlédnu se, nic podezřelého nevidím, žádné paparazzi.

Než vystoupím z auta, stáhnu si kapuci víc do obličeje, a podle instrukcí z smsky, jdu do domu a následně vyjedu do patra, kde se zastavím u bytu číslo dvanáct.

Tiše zaklepu.
Dveře se otevřou a nečí silné ruce mě vtáhnou dovnitř.
Následně jsem přitlačen na dveře a hrubě líbán. Potřeboval jsem to. Potřeboval jsem vyšukat mozek z hlavy.
On na tohle byl ideální. Žádné závazky, žádné city.
Prostě jen sex.

Stačilo mu zavolat, říct si o adresu, nebo mu nadiktovat tu svou a nechat ho mi pomoct zapomenout.

               *****