My Life with Music

Medicine

Pokračování povídky Just hold on.

Harry

Když jsem před pěti lety na záchodech potkal Louise, věděl jsem, že je něco jinak.
Nikdo v mém životě na mě tak nezapůsobil jako on.
Jeho úsměv, a ty oči, když jsem do nich poprvé pohlédl, byli jako letní obloha bez mráčků.
Byly plné jiskřiček paprsků slunce.
To byla celá osobnost Louise Tomlinsona.
Plná jiskřiček, dobrosrdečná, s ním se člověk nikdy nenudil.

Miloval jsem chvíle s ním, mohl jsem se chovat přirozeně.
Nyní se ptám co je pro mě vlastně přirozené?
Myslel jsem si, že jsem normální kluk, který se jednou zamiluje do holky. Vezme si ji a bude s ní mít plno dětí.

Pak se objevil Louis, a můj život obrátil naruby.
Když přišla ta Larry věc, zasáhlo mě to.
Nevěděl jsem jak to bude brát Louis, ale bál jsem se, že o něj přijdu.
Překvapil mě, nevadilo mu to.
Začal jsem si díky tomu všímat více jeho reakcí, když jsme spolu trávili čas.
Jeho pohledy, doteky a úsměv. Věděl jsem kam to směřuje, a by jsem zmatený.
Potřeboval jsem se ujistit, zda jsem gay, nebo bisexuál.

Šel jsem do klubu, napil se a nechal partu gayů, aby se po mě plazili.
Oni semnou nic nedělali.
Žádné vzrušení nic. Jenže pak mě mé myšlenky přenesli na koncert, kde Louis s Liamem blbli s vodou, na Louise v mokrém triku, které odhalovalo jeho tělo.
Cítil jsem svého kamaráda v pozoru.
Byl jsem tvrdý, a když se přidala myšlenka na Louisův zadek, začal mě rozkrok bolet.

Sakra jsem Louissexuál.

Potřeboval jsem o tom s někým mluvit.
Od dětství mám kamaráda, jmenuje se Ted.
Šel jsem za ním, a se vším jsem se mu svěřil. To jsem však netušil jaká bude jeho reakce. Nevěřícně se na mě podíval.

,,Harry.
Ty nejsi gay.
Nemůžeš jím být.
Prostě ne.
Vždyť je to nepřirozené.
Proti přírodě."

Ten večer toho řekl hodně. Nakonec z něho vyšlo to, že pokud jsem takový, měl bych se jít léčit.
Do té doby semnou nechce mít nic společného.
Bolelo mě to.
Ted byl můj nejlepší přítel. Nechtěl jsem o něj přijít.
Dlouho jsem brečel do polštáře. Když jsem se uklidnil, stoupl jsem si před zrcadlo, podíval se na sebe, a řekl si že má Ted pravdu.
Jsem nemocný.
Není to přirozené.
Louis mě nakazil, začal jsem ho v duchu proklínat.

Zcela jsem ignoroval fakt, že jen při vyslovení jeho jména mi buší srdce, a že mi chybí.

Naprosto jsem se snažil veškeré city zadupat do země.

Do toho Louis přišel.
Ten večer nebyl můj nejlepší.
Když Louis vyslovil, že se do mě zamiloval, zprvu jsem nevěděl jak reágovat.
Najednu stranu tu byla má gay stránka, která přímo řvala štěstím, že tenhle menší modrooký brunet, je zamilovaný do mě. Jenže tu byla ta druhá stránka, ta která se bála, ta která nahoře probrečela polštář, že přišla o kamaráda, a co by se stalo dál?
Přišel bych o rodinu?
Zničilo by to kapelu?
Nesměl jsem to připustit. Utlačil jsem gaye do svého nitra.
A začal na Louise křičet.

Kéžby tam tehdy někdo stál, a zastavil mě. Netušil jsem co svým chováním způsobým.
Ale viděl jsem to v Louisovo tváři, když odcházel.
Oči plné slz, zklamaný a zlomený výraz.
Měl jsem chuť ta slova vzít zpět.
Padnout na kolena omluvit se mu a odprosit ho, měl jsem to udělat.
Místo toho jsem ho nechal odejít.

To bylo poprvé, kdy jsem se zamyslel nad tím co provádím.

Čas plynul dál, Louis se na zkouškách vyskytoval minimálně, a když jsme někde museli být všichni držel se odemě co nejdál. Ignoroval mě.
Chybělo mi jeho provokování, jeho doteky, naše přátelské polibky.