Kdo z nás se bojí? (lehce Teen Wolf FF) ✔

Den jako každý jiný. Nebo ne?

Co vám budu povídat. Normální život normální gymplačky. A nebo takhle:
Ahoj, já jsem Tara. Je mi 18 a - jak už víte - chodím na gympl. Záliby? Ráda cvičím. Taky strašně ráda čtu. A ještě jedna věc tu je - miluju Teen Wolf. Jo, mám ráda vlkodlaky - a co jako?
Takže - den jako každý jiný. Datum doufám není důležité. Přišla jsem do třídy a začala se chystat na hodinu. Biologie, no super. Ano, správně. Nenávidím ji. No, nenávidím... Prostě mi nejde. Zazvonilo na hodinu. Do třídy ale místo učitele biologie přišel náš třídní a s ním nějaký kluk. „Milí žáci. Tohle je..." Ojé, zas nový spolužák. No, co už. Učitel po chvilce odešel, ten nový si zatím opřel věci o zadní stěnu a celá třída se vydala do učebny biologie.
Hodina naštěstí utekla docela rychle. Ale jedna věc mi pořád vrtala hlavou: Jak je možné, že ten nový znal odpovědi na všechny otázky? Jak si může všechno pamatovat? Třeba by mi pomohl... Ne! To je blbost. Vždyť ani neznám jeho jméno. Za pokus ale nic nedám...
Pořád seděl v lavici a něco si zapisoval do sešitu. „Ehm... ahoj," vydala jsem ze sebe. Odtrhnul zrak od sešitu a otočil hlavou ke mě. Ty oči... Byly... rudé? Ještě nikdy jsem neviděla nikoho s červenýma očima. „Ahoj?" odpověděl. Nevěděla jsem, jak pokračovat. „No, ehm... jak... jak si to všechno můžeš pamatovat? „Co všechno? Tohle?" odpověděl a přitom nevěřícně ukázal na tabuli. Trochu se uchechtl a zavřel sešit. Byla to snad urážka? Ne, Taro, nebyla, buď v klidu... „No, haha," řekla jsem se zkříženýma rukama, „ne každý má hlavu na tyhle..." „No? Na co?" chytil se mojí věty a začal se chechtat. „Tss," sykla jsem a přitom jsem se chcechtala. Podívala jsem se pryč a pak zpátky na něj. Jenom jsem pološeptem dodala: „...blbosti." A odešla jsem.
Chodba byla plná studentů. Jeden z nich mě ale chytil za rameno. Otočila jsem hlavou doleva. „Tak blbosti, jo?" řekl. Pořád se mi díval do očí. Přitom mě předběhnul a šel přede mnou pozpátku, ruce v kapsách.
„Co když tě přesvědčím o opaku?" pokračoval. „To určitě," odvětila jsem. To silně pochybuju. „Tak fajn, " jel si svou, „co takhle... zítra u tebe? (zhrozila jsem se, toho si on ale naštěstí nevšiml) A nebo víš co... venku by neměla být zima, takže... co takhle v osm večer na okraji lesa? Tak fajn. Domluveno," mrknul na mě jedním okem a odběhl pryč.
Zůstala jsem stát na místě. V hlavě mi pořád šrotovalo, co se právě stalo. Stále jsem nemohla uvěřit jak vlastním uším, tak vlastním očím. Zvonění na hodinu jí však přivedlo zpátky do reality. Měla co dělat, aby stihla dojít do třídy, než přijde učitel.