Kdo z nás se bojí? (lehce Teen Wolf FF) ✔

Doma

Pomohla jsem mu vstát. Opřel se o mě a vydali jsme se ven z lesa. Ani nekulhal, o to nešlo. Pořád ho bolely záda. Během cesty jsem se na něj párkrát podívala. Díval se dolů, někdy měl oči zavřené. Z hluboka se nadechoval a zase vydechoval.
Vyšli jsme z lesa ven. Chtěla jsem jít domů, ale napadlo mě, co bude s Lukášem. „Tak… ahoj," vypadlo z něho a snažil se odejít. Já jsem ho ale chytila. Otočil se na mě s nechápavým výrazem v obličeji. „Kam máš namířeno?" zeptala jsem se ho. Neměla jsem sebemenší tušení, jak daleko asi bydlí. Jedním jsem si ale jista byla - blízko to není a sám by tam nedošel. „Do kostela. Doma nám totiž už došla svěcená voda." -„Sarkasmus nade vše, co?" Usmál se. Je vidět, že jsme měli podobný humor, což mě těšilo. Moc lidi mým vtipům totiž nikdy moc nerozumělo.
„A kam mám asi jít? Doma už jsou na tohle zvyklí." - „U vás možná, ale - představ si, že že takhle někdo uvidí na ulici. Mladý, nový v tomhle městě a k tomu všemu pohledný chlapec jde v zimě v krátkém tričku od krve a sotva dokáže chodit, takže se opírá o jakousi neznámou dívku. Stačí to takhle, nebo to chceš ještě víc podrobně?" Odmlčel se. Já jsem ale ještě neskončila: „Jak daleko vůbec bydlíš?" - „Na Einheitově." A sakra. To je prakticky na druhé straně města. „V žádném případě. Promiň, ale nezbývá nám jiná možnost." Nechápavě na mě zíral, já jsme ale už vyšla k cíli - k nám domů.
Dorazili jsme tam tak za 5 minut. Odemkla jsem dveře a snažila jsem se nepozorovaně proniknout dovnitř. Už jsme byli před mým pokojem, když na mě zavolala mamka. „Taro?" Pokynula jsem Lukymu, aby šel ke mě do pokoje a já jsem šla ke schodům. Mamka stala dole s překříženýma rukama a šibalským úsměvem. „Tak co?" Nechápavě jsem na ni civěla.  Vyšla první tři schody, já jsem jich ale pár sešla, aby se nedostala nebezpečně moc nahoru. „Ale no tak! Neříkej, že nevíš, o čem mluvím. Tak? Jaký byl?" Až teď mi to došlo. Mamka měla za to, že jsem byla na nějakém  rande jako z pohádky. „J - jo, dobrý," vypadlo že mě a usmála jsem se. Ještě se chtěla na něco zeptat, já už jsem ale vyběhla nahoru.
Jen, co jsem zašla za zeď, šílené jsem se lekla, až jsem málem uskočila. Lukáš tam jen tak stál a opíral se o stěnu. Měl přitom stejný šibalský úsměv. Začala jsem se červenat a prstem jsme mu nakázala, aby ihned šel do pokoje. Jen, co jsem zabouchal, strhla se debata. Měla jsem v plánu říct něco jako Co? Lukáš mě ale předběhl. „Tak dobrý, jo?" - „Počkej, cože? To vážně?" Chtěla jsem se začít smát, Lukášův úsměv ale úplně nahradil i ten můj. „No, já nevím. Popravdě… Čekal jsem dvě možnosti. Za prvé: Příšerné," založila jsem si ruce a usmála se na něj, zároveň jsem ale měla v obličeji trochu vztek. Poznal, že tohle by včerejší noc nepopisovalo. „Nebo za druhé?" zeptala jsem se ho. Docela dost mě to zajímalo. Pořád jsem se při tom opírala o dveře, Luky se ale zvedl a pomalu se ke mě začal přibližovat, „nebo zadruhé," to už stál úplně přede mnou, „úžasné". Stál a díval se mi do očí. Dala jsem mu ruce kolem krku, on se ale ani nehnul. „No, to si budu muset ještě rozmyslet," a dal mi pusu. Zase. Ale mě to nevadilo. Nevadilo mi, že se právě líbám s vlkodlakem. Mě vadilo, že mému vlkodlakovi jde o život.