Kdo z nás se bojí? (lehce Teen Wolf FF) ✔

Co se to se mnou děje

Ten druhý sice uskočil stranou, teď mě ale obešel a přišel ke mně z druhé strany. Natáhl se k mé ruce, jíž jsem držela ono individuum u stěny. Já jsem sebou ale škubla a zavrčela jsem na něho. Nějak mi v té chvíli nedocházelo, že tohle byly pro mě úplně nové vlastnosti. Možná proto jsem se nedokázala tak ovládat.
Znovu se k mé ruce začal natahovat, tentokrát ale se slovy: „Neboj, Taro. To bude dobrý." Podívala jsem se na něj, abych na něj znovu zavrčela, jenomže v momentě, kdy se naše pohledy střetnuly, začaly mi hlavou probíhat tisíce momentů a vzpomínek. A všechny měly společnou jednu věc - jeho.

„Taro."
„Tarooooooo!!!"
„Taro?"
„Taro."
„Taro."
„Taro!"

„TARO!" zakřičel na mě znovu ten hlas, tentokrát ale v realitě. Už jsem se nedívala na něj - byla jsem úplně mimo. Přestala jsem držet toho zmetka pod krkem, takže sjel po skříních na zem - nějak jsem totiž přestala ovládat celé tělo. Nakonec jsem se sesunula k zemi i já. Nespadla jsem ale na zem. Spadla jsem do náručí někoho, kdo pro mě tehdy tak moc znamenal. Někomu, jehož tvář i hlas jsem znala. A i přes to všechno někomu, koho jsem stále nedokázala pojmenovat.

A v mé hlavě se najednou začaly objevovat vzpomínky obsahující jedno konkrétní slovo:

„Ale, no tak. Víš moc dobře, že si dělám legraci. Moc dobře vím, že se ti líbí Hale."

„Takže, začneme z lehka: Kde - je - Lukáš - Hale?"

„Luky..." vyšlo ze mě po chvilce, aniž bych si to uvědomila. Pořád jsem totiž byla myslí někdo ve vzpomínání na ono osvobozující slovo. Otevřela jsem oči. Přímo nade mnou stál a usmíval se. Slzy mu radostí vhrkly do očí. Pomalu jsem si sedla a otočila jsem se k němu, načež jsme si stoupli a objali se. Bylo tak příjemné být opět sevřená v jeho objetí. Mít znovu ten pocit bezpečí. Pocit, který jsem už dlouho nezažila. A to zrovna ve chvílích, kdy jsem to potřebovala nejvíc. Tenhle pocit se ale rozplynul ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že v téhle místnosti je ještě jedna osoba. Osoba, která to zapříčinila.
Otočila jsem se a už už jsem k němu vykročila, Lukáš mi ale zezadu chytnul ruce, a to tak pevně, že jsem se sotva mohla hnout. Abych byla upřímná, docela to bolelo.
Pustil mě, načež jsem se na něj otočila a vrhla na něj vražedný pohled. Ale to, co jsem cítila ve svých očích, bylo hodně zvláštní.
Když mi to došlo, jakoby to ustalo a já byla zase v klidu. Podívala jsem se na Lukáše a ten hned pochopil, že nejspíš budu chtít vysvětlení.