Kdo z nás se bojí? (lehce Teen Wolf FF) ✔

Sprcha

„Je ti doufám jasný, že teď už se od tebe ani nehnu?" řekl tajemný hlas vedle mě. Já jsem se ale zrovna vzbudila, takže jsem ještě pořádně nevnímala. „Ne, jinak… Teď už se mě nezbavíš." pokračoval ten hlas. Nepohnula jsem se, abych nedala najevo, že už nespím. „Nebo… Beze mě jsi v háji. Ne, to je hnusný…" Měla jsem takovou chuť se začít smát. Řekla jsem si ale, že ještě chvilku budu poslouchat. „Už to mám! Je ti doufám jasný, že teď už se od tebe ani nehnu?" „To už jsi říkal." řekla jsem se smíchem v hlase hned po tom, co to dořekl. Už se to nedalo vydržet.
Přetočila jsem se na druhou stranu, takže jsem ležela tváří v tvář tomu, koho už jsem nechtěla opustit. A, jak jsem zjistila, nejspíš by to ani nebylo tak snadné. „Ale! Podívejme se, kdo se nám to vzbudil!" řekl s rozzářeným obličejem Lukáš. Úsměv jsem mu opětovala.
Začal mi rukou projíždět vlasy. Příjemné ranní probuzení. I když, moment - ranní? Venkovní světlo mi naznačovalo, že ráno není. „Kolik je?" „Mně? Konečně tě taky napadlo se zeptat. Je mi osmná…" „Ale to ne. Kolik je hodin?" „Jo tak. Hele, to nevím. Co ale vím, je to, že je pravý čas na to jít do školy." Zpanikařila jsem. Nechápala jsem, proč se tady jenom tak válíme, když už máme být ve… Ajo vlastně. Protože je to strašně příjemný a uklidňující.
Zvedla jsem se z postele a zašla si do koupelny. Voda tekla a tak nějak mě připravovala na perný den, když vtom mě někdo chytil. Reflexně jsem si své přednosti zakryla rukama a v mžiku jsem se otočila. Byl to Lukáš. Měla jsem poměrně smíšené pocity. Co si to dovoluje? Proč jsem ho nepraštila? To je milý… A co máš jako v plánu teď?
Zjistila jsem, že ačkoliv já jsem úplně, ale úplně nahá, on má na sobě aspoň kalhoty. Chytnul mě za pás. Já jsem své ruce pomalu dávala za jeho krk. Hleděli jsme si do očí. „Lekce číslo jedna," řekl nebeským hlasem. Nevnímala jsem, co říká. I kdyby v tom momentě řekl, že mi vyvraždí rodinu, nevnímala bych to. Jeho ruce začaly sjíždět z mých boků k mým hýždím. Sklonil hlavu a pokračoval: „nebezpečí může číhat kdekoliv." Sotva to dořekl, přiblížil se ke mně tak, že mi obličej prakticky zabořil do jeho vypracované hrudi. Na rukou mu však vyrostly drápy a těmi se mi zaryl hluboko do kůže. Možná jsem křičela, ale neslyšela jsem to. Jeho hruď bránila úniku jakémukoli zvuku vycházejícího z mých úst.
Cítila jsem, jak mi po zadku teče krev, postupně i po nohách až na zem a do odtoku ve sprše. Bolelo to a on to věděl. Dal mi pusu. Ta pusa jakoby mi vzala tu bolest. Jeho drápy se opět přeměnily na normální nehty a obejmul mě. Stáli jsme tam tak ve sprše a nechali jsme tak naše problémy a starosti jednoduše odtéct…