Kdo z nás se bojí? (lehce Teen Wolf FF) ✔

Uvězněná

Najednou jsem se probrala. I přes to, že jsem otevřela oči, neviděla jsem nic. Slyšela jsem ale nějaký hlas. Byl to mužský hlas. Hned ale utichnul. Slyšela jsem kroky. Někdo šel ke mně. Zastavil. Nevím, jak daleko ode mě byl, tipovala bych tak metr, metr a půl. Začal mě obcházet, přitom táhnul něco po zemi. Aspoň to tak znělo.
„Ale, ale… Kdopak se nám to probudil?" promluvil muž, který kolem mě udělal už asi 3 kolečka a teď byl za mnou. Byl to ten stejný hlas, který jsem slyšela těsně po probrání. „A!" vyjekla jsem. Něco mě udeřilo do břicha. Podle zvuku jsem usoudila, že to byl bič. Asi jich tam bylo víc. Cítila jsem, že to bylo přímo na kůži. Vážně mi sundali tričko?
„No, představoval jsem si jinou odpověď," řekla znovu osoba, která se momentálně ani nehnula z místa. Stála pořád za mnou. Při těch slovech mi naskočila husí kůže. Nejenom, že mi byla zima, ale něco mi přejelo po zátylku. Vlasy jsem měla v culíku.
V momentě mi strhli šátek z očí. Přede mnou stály ty dvě osoby v černých mikinách se zelenomodrými plameny na rukávech. Stály asi dva metry přede mnou a asi dva metry od sebe, ruce měly založené. Přes hlavu měly kapuci, pořád jsem nevěděla, kdo to je. Snažila jsem si vzpomenout na hlas, který jsem jako poslední slyšela před svým pádem do bezvědomí. Marně.
Byla jsem v nějaké staré místnosti. Podlahu tvořil beton, stěny byly bílé a s prasklinami. Žádná okna, žádné dveře. Osoba z mého pohledu napravo (i plamen měla na pravém rukávu) se otočila a vzala lampu, kterou postavila přede mě a rozsvítila ji. Sotva jsem něco viděla. To světlo mě šíleně oslepilo. Pravoplamínek se vrátil na své původní místo. Osoba za mnou šla dopředu a stoupla si přede mě, já jsem ale byla natolik oslepená světlem, že jsem nedokázala rozpoznat ani barvu jeho mikiny, natož obličej. Prsty mi pozvednul bradu tak, abych se mu dívala do očí. Pořád jsem nic neviděla. Otočil se na své tvá kolegy a jeden z nich vypnul lampu. Chvilku mi trvalo, než jsem se přizpůsobila náhle tmě, netrvalo ale ani minutu a viděla jsem svému únosci do obličeje. Nebyl v mém věku, nebyl ale ani moc starý.
Škodolibě se usmál. Začala jsem se bát. Zatímco mi levou rukou pořád podpíral bradu, pravou ruku natáhnul do zadu. Levoplamínek vykročil vpřed a něco mu podal. Byla to malá dýka, úplně čistá. Únosce si s ní chvilku jenom tak pohrával. Potom kousek poodstoupil. Zamířil dýkou na mé břicho. Sklonila jsem proto hlavu níž - zhrozila jsem se. Měla jsem na sobě jenom kraťasy a podprsenku. To je všechno. Na mé krvavé břicho foukal jemný vánek. Konečně jsem začala vnímat celé svoje tělo. Nohy jsem měla přivázané k nohám židle, ruce jsem měla zavázány za zády. Provazy ale byly nějak propletené i opěradlem židle, takže jsem se ani nesnažila nějak dostat pryč.