Kdo z nás se bojí? (lehce Teen Wolf FF) ✔

Naštěstí

Ještě stále mokré tričko si oblékl. Já být jím asi umřu zimou. Vykročil ke mě. Zastavil se pár centimetrů přede mnou a sklonil hlavu, aby se mi mohl podívat do očí. Jeho oči nebyly výjimečné jenom barvou, ale i tím, že jsem z nich přesně dokázala určit jeho emoci. Pomocí jeho kamenného obličeje to totiž nešlo. Tentokrát v nich byl strach, ale i trochu něčeho podobného smíření se s osudem.
Zhluboka se nadechl a vydechl. Obešel mě a vykročil do lesa. Já jsem stála jako zkamenělá na místě. Po chvilce se zastavil, otočil se na mě a chvilku se na mě díval. „Pojď," řekl svým typickým tónem. Otočil se a šel dál. Já jsem ho následovala.
Po chvilce jsme přišli zpátky na mýtinu. Pokynul rukou ať si sednu na pařez. Radši jsem ho poslechla, on si nato sednul přede mě do sněhu. Kašlat na to, řekla jsem si a sedla jsem si vedle něj na zem. Jeho rudé oči začaly zářit. Hned ale přestaly. Naštěstí.
Začal z hluboka dýchat.
Byla mi zima, ale snažila jsem se to nedat najevo. Lukáš po chvilce začal.:
„Takže: Jako první bych se ti chtěl omluvit." To jako vážně? „Omluvit? A za co?" Podíval se na mě znovu zářícíma očima a zároveň přísným pohledem, až jsem se lekla a posunula jsem se tak o centimetr dozadu. Zavřel oči a zatřásl hlavou. Když je otevřel, hleděl do země, potom před sebe a zpátky dolů. „No,… Ty víš… Za to že jsem tě vystavil nebezpečí." Sotva to dořekl, přiblížila jsem se k němu a objala ho. Nejdřív se lekl, ale uvolnil se. Zhluboka vydechl a pokračoval. „A za druhé…" Nevěděl, ajk má pokračovat. Já ale přesně věděla, co chce říct. Chytla jsem ho za rameno, on se přestal škrábat za krkem a otočil se na mě. „Nemusíš." Jo, já vím. Mohlo že mě vypadnout něco lepšího, ale co už. On ale znova z hluboka vydechnul. „Jo, je to tak," řekl a stoupnul si. Přitom jakoby tlesknul. Stál nade mnou a díval se mi do očí. „Jo, jsem vlkodlak." Potom se otočil směrem k pařezu a zařval: „Jsem vlkodlak!" On ale ještě neměl dost. Stoupnul si na pařez, roztáhnul ruce, zavřel oči a z plných plic zařval: „Já - jsem - VLKODLAK!!!" Načež ze sebe vydal silný vlkodlačí řev a otevřel své teď už doslova svítící rudé oči. Nemějte mi za zlé, že jsem to vyfotila. Když, on byl tak… svůj. Obrovský balvan mu spadl ze srdce. Měl tak dobrou náladu.
Seskočil z pařezu, chytnul mě kolem pasu a políbil mě.