Kdo z nás se bojí? (lehce Teen Wolf FF) ✔

Bojovníci

Bylo to tak spontánní a přesto to vypadalo, že už to měl promyšlené. Po chvilce - po krásné chvilce - mě chytnul oběma rukama, postavil tak, že jsem měla obě nohy na zemi a odtáhnul se. Potom otevřel oči. A zase. Jeho oči prostě vždycky mluvily za vše. Nejistota. Jakoby si nebyl jistý, jestli neudělal chybu. Upřímně jsem se na něj usmála a on mi úsměv opětoval. Nejistota zmizela. Nahradila ji radost a štěstí.
Dala jsem mu ruce kolem krku, skoro jsem si musela stoupnout na špičky. On mě chytil kolem pasu. Začali jsme se kývat ze strany na stranu. Po chvilce jsme už dělali větší kroky a točili se v kruzích. A po celou dobu jsme si hleděli do očí.
Po chvilce Lukymu zavibroval telefon v kapse. Nejspíš to slyšel, nejspíš to i cítil, nedělal ale nic. Pořád se usmíval. Asi patnáct vteřin nato sáhl do kapsy a začal cosi projíždět. Popošel k pařezu a položil na něj svůj telefon. Začala hrát hudba a my se začali hýbat do rytmu. Next to me. Ta písnička vyšla sotva ve středu. Já jsem ji ale i tak už milovala. Jak to ale mohl vědět?
Tahle písnička byla jako stvořená pro takovýhle tanec. Nádhernou písničku ale vystřídali Warriors . Mě to nevadilo, Lukymu to ale asi nepřipadalo nejvhodnější. Sotva mu ale zkameněl obličej, začal se dívat za mě a spadnul. S leknutím a hlasitým vyjeknutím jsem uskočila. Rukama jsem si překryla ústa, vyjeknutí to ale nezabránilo. Jeho záda byla od krve. Sklonila jsem se k němu. Potom jsem se ale podívala na místo, odkud nejspíš kulka vyletěla. Stáli tam tři lidé.
Jeden z nich měl kuši, jeden luk a jeden měl brokádu. Všichni drželi své zbraně podél těla, jenom osoba ve středu držela brokovnici, jako by chtěla ještě vystřelit.
Nevěděla jsem, co mám dělat. Střelí ještě? Budou chtít zabít i mě? Co to je vůbec za lidi? A proč střelili Lukáše? Prostřední osoba konečně držela brokovnici podél těla a všichni tři se jako na povel otočili a šli dál do lesa.
Měla jsem chuť za nimi běžet. Co bych proti nim ale zmohla? Obrátila jsem se proto na Lukáše, který jen tak tak dýchal. Kdo ví, třeba je to podobné jako v Teen Wolf. Třeba se taky dokáže vyléčit.
Kulka mu neprojela tělem, zůstala uvnitř. A nebyla ani tak hluboko. Musela jsem se sebrat a dostat ji ven. Upřímně - šlo to nějak samo. Jen, co se mi to povedlo, otočil se Lukáš na záda a zhluboka oddechoval. Podíval se na mě a uchechtl se. „Ts," odsykl, „nemohla bys mě někdy vidět i normálně?" A usmál se. Se slzami v očích jsem se na něj taky usmála a chytla jsem ho za ruku. Pokrčil nos, prohnul se v zádech a vydal ze sebe takový slabý řev. Bolestný křik. Jeho záda se opravdu hojila.