Kdo z nás se bojí? (lehce Teen Wolf FF) ✔

Neútočil

To… to není možné! Vlkodlaci přece neexistují! Ale nebylo pochyb. Opravdu přede mnou stál skutečný vlkodlak z masa a kostí. No, snad budu z masa kostí i já.
Díval se na mě svýma rudýma očima. Jeho znetvořený pohled mě přímo probodával. Stál na místě a hleděla na mě. Olízl se a pootevřel tlamu. Jeho zuby byly špičaté. V měsíčním svitu se leskly. Bylo to jako z nějakého hororového filmu. Až na to, že tohle byla realita.
Začala jsem pomalu couvat. Dobrý, dobrý, toho si nevšimne. Opak se ale stal pravdou. Vlkodlak, nevlkodlak - pod tou haldou chlupů byl pořád někde ten chytrý a bystrý Lukáš. Všimnul si toho.
Začal slinit. No to je v pr… Pořád jsem couvala, ruce za sebou. Najednou jsem ale zakopla a spadla jsem na zem. Bolelo to. Hodně to bolelo. To byl ale jenom vteřinový pocit. Hned jsem se totiž obrátila zase dopředu a uvědomila si nepříjemnou věc: Lukáš se pohnul.
Byl to sice jenom jeden krok v před, ten se ale hned přeměnil v krok druhy a najednou mezi nima byla vzdálenost nanejvýš 4 metry.
To, co jsem vykonávala za pohyb,… připomínalo to raka. Po zemi, pozpátku. Zrychlila jsem. Cítila jsem tep svého srdce. Měla jsem ho snad až v krku. Můj tep se extrémně zvýšil. Otočila jsem hlavou dopředu a věnovala pozornost bytosti, která se dala do běhu. Zrychlila jsem ještě víc. Co mi to ale bylo platné - za mnou totiž byl strom!
Narazila jsem do něj tak silné, jak to jen šlo. Už ode mě byl tak dva metry. Chtělo se mi brečet. Jen tak tak jsem zadržela slzy, dala jsem nohy blíž k tělu, ruce před sebe, hlavu jsem otočila do strany a zavřela oči. Chtěla jsem zaječet, no neměla jsem na to jak sílu, tak odvahu. Sama doteď nevím, proč.
Netuším, jak dlouho jsem tak asi seděla. Po chvilce jsem otevřela oči a podívala jsem se, kde je ten můj konec života. A k mému překvapení zůstal tak 5 centimetrů před mými dlaněmi. Byl v dřepu. Neútočil. Nechápala jsem. Podívala jsem se mu do očí, on se do těch mých však nedíval. Naštěstí…
Pomalu jsem si stoupla. On mě následoval. Respektive následoval mě dlaně. Dívala jsem se do jeho očí. Konečně se aspoň trochu podobaly těm Lukášovým. Byla v nich nevina, pořád tam ale přetrvával, ty zlé věci.
Byla jsem tak unesena jeho očima, že jsem podvědomě začala dávat ruce k tělu. Lukáš je přestal sledovat. Ted jsme si hleděli do očí. Jeho očí přímo vykřikovaly jediné slovo: Pomoc.
Pořádně nevěděla, co dělá. Chytla ho za ruku. Lukáš v tom momentě přestal vrčet. Nevypadal nebezpečně. Nevnímal nic. Byl jako socha nebo nějaký plyšový vlkodlak. Pomalu jsem ho položila na zem. Co teď? Nemůžu ji přece tady tak nechat! Sehnala jsem se k němu a do ucha jsme mu pošeptala: „Luky. Luky! Pojď!" Chvilku nic, ale po pár dalších pokusech opravdu vstal. Vzala jsem ho za ruku a pomalu jsme šli zpátky na onu mýtinu. Přišli jsme doprostřed k pařezů, znovu jsem ho položila na zem a sama jsem si lehla vedle něho. Začala jsem mu vykládat nějaké z těch příběhu, které ji on sám ještě tak před hodinou vyprávěl. Asi po půl hodině usnul. Neodolala jsem. Musela jsem si ho vyfotit. Já sama jsem po chvilce usnula.