Kdo z nás se bojí? (lehce Teen Wolf FF) ✔

Zamrzlá řeka

Auto zastavilo. V ten moment se mě zmocnila panika a pocit nevědomosti. Slyšela jsem prásknout dveře auta, které následovaly kroky. Kroky dvou lidí. Jsme na místě.
Světlo. Moc světla. To byla moje první myšlenka ve chvíli, kdy jeden z mých věznitelů otevřel kufr a mé tělo konečně pocítilo sluneční světlo. Očividně ale ne na dlouho.
Černý flek se pomalu ale jistě začal měnit v siluetu, později se z něj stala osoba s zelenomodrým plamenem na levém rukávu. Právě levou rukou držela dveře kufru. Hlavou pokynul kamsi doleva. Když se však nic nestalo, řekl: „No, jak chceš. Nechceš, nechceš. Mně je to jedno. Já trpět nebudu. To ona," a škodolibým úsměvem ke mně pokynul hlavou. Ten druhý (odteď už Jimmy) přistoupil ke kufru, bok po boku ke svému bratrovi. Chytnul mě za nohy, ten první mě chytnul za ruce a táhnuli mě kamsi nějakou lesní pěšinkou. Bylo to nádherné místo. 
Po zhruba třech a půl minutách zastavili. Ten první mi pustil ruce, stihla jsem se jimi ale zapřít o zem, takže jsem neskončila s rozbitou hlavou. Jimmy mi opatrně položil nohy na zem a přistoupil ke mně takovým způsobem, jakoby mě chtěl ošetřit. Jakoby mi chtěl pomoct…
„Ale no tak kurva už Jimmy! To snad nemyslíš vážně!" rozkřiknul se ten první, který momentálně stál u zábradlí a s rukama v kapsách se díval kamsi do blba. Jimmy se na mě podíval svýma očima plnýma slz, které už měl delší dobu na krajíčku, chytnul mě za ruku, jemně ji políbil, pustil ji a rádoby vznešeně si stoupnul. Musel ze sebe udělat znova tvrďáka, moc mu to ale nešlo.
„Jimmy," přistoupil k němu bratr. „Jeremy," odpověděl Jimmy. Jeremy ani nemrknul: „Nadešel náš čas." Otočil se ke mně a zase se ušklíbnul: „Teda spíš - její čas.
Teď nadešel ten správný čas pro slzy. Ukápla jedna. Ukápla druhá, třetí. Nevzlykala jsem. Jenom jsem si pročišťovala oči.
Přišli ke mně. Jimmy mě chytnul za ruce a Jeremy za nohy. Přistoupili k zábradlí, čímž se mi naskytnul nádherný pohled na zamrzlou řeku. Slovo nádherný se ale rozplynulo v momentě, kdy jsem si uvědomila, co nejspíš bude následovat. Začala jsem sebou šít, všechno ale bylo marné. Jeremy mě nadzvednul výš, Jimmy ho po chvilce neochotně následoval. Po pár sekundách jsem už visela za zábradlím nad řekou a pomalu jsem cítila, jak mě ruce pouštějí a jak mé tělo sviští vzduchem. Už jsem jenom čekala na tu ránu. Na svůj poslední nádech.
Stáli tam. Oba tam jenom tak stáli a pozorovali mé tělo už téměř bez duše, jak padá dolů. Jeremy nasadil svůj vážný výraz, Jimmy si otřel uslzené oči do rukávu. Usmála jsem se na něj. Úsměv. Poslední věc, kterou mé tělo zvládlo udělat.
______________________________________

Čau lidi! Chtěla bych znovu poděkovat za raketu přečtení, která naskočila jenom za pár dní. A taky bych moc chtěla poděkovat Jolanasol za hvězdičky 😘